ECLI:CZ:US:2020:3.US.1944.20.1
sp. zn. III. ÚS 1944/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti DANWOOD CZ, s. r. o., sídlem Úprkova 635/75, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Pavlem Staňkem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019 č. j. 29 Cdo 2687/2017-1335, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2016 č. j. 4 Ko 11/2016-1219 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2016 č. j. 97 K 17/2002-1162, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a MUDr. Miroslavy Audrlické, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále též "městský soud" nebo "konkursní soud") usnesením ze dne 31. 3. 2016 č. j. 97 K 17/2002-1162 schválil mj. vyúčtování hotových výdajů správců konkursní podstaty (JUDr. Michala Krejčího a JUDr. Jiřiny Lužové) úpadkyně (stěžovatelky), určil jejich odměnu včetně podílu každého ze správců konkursní podstaty na této odměně a schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty stěžovatelky, včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 8. 10. 2015 (dále jen "konečná zpráva"), a to ve znění uvedeném ve výroku tohoto usnesení.
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení [konkursní věřitelky MUDr. Miroslavy Audrlické (pozn. řízení o její ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. I. ÚS 1925/20)] Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 21. 12. 2016 č. j. 4 Ko 11/2016-1219 rozhodnutí městského soudu potvrdil (s přihlédnutím k chybě městského soudu v počtech).
4. Následná dovolání stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 29 Cdo 2687/2017-1335 odmítl. Při posuzování dovolání vyšel Nejvyšší soud ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2007. K námitkám stěžovatelky uvedl, že zčásti mají nepřípustný skutkový charakter (týkají-li se obsahu konečné zprávy). Nadto konečná zpráva nevybočila ani z požadavků kladených na její náležitosti ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ohledně dovolací argumentace, že správce konkursní podstaty má v konkursním řízení postavení orgánu veřejné moci, poukázal Nejvyšší soud na závěry, jež k postavení správce konkursní podstaty v konkursním řízení shrnul (včetně odkazů na souladnou judikaturu Ústavního soudu) v rozsudku ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 29 Cdo 3213/2010 [ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2344/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Zdůraznil, že správce konkursní podstaty má postavení zvláštního veřejnoprávního orgánu (k tomu blíže akceptace doktrinárního vymezení postavení správce konkursní podstaty obsažená v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Co se týče námitek ohledně procesu vyvěšování konečné zprávy, Nejvyšší soud uvedl, že i zde šlo převážně o (nepřípustnou) polemiku se skutkovými závěry vrchního soudu (že k řádnému vyvěšení všech částí konečné zprávy došlo). Namítala-li stěžovatelka, že vzhledem k době vyvěšení příloh jí bylo upřeno právo na soudní ochranu (jelikož neměla dostatek času na přípravu a formulaci všech námitek), pak tím z obsahového hlediska vystihla tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nebylo možno dovolání připustit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh konkursního řízení. Konkursnímu soudu vytýká selhání při dohledu nad činností správce konkursní podstaty (JUDr. Michala Krejčího), který nebyl schopen předložit bezvadnou konečnou zprávu, a proto byl i zproštěn výkonu funkce. Během působení zproštěného správce konkursní podstaty přitom proběhlo veškeré zpeněžení konkursní podstaty. Stěžovatelka poukazuje na to, že úpadkový stav byl vytvořen uměle za využití formalisticky aplikované právní úpravy, za přispění závažných pochybení zproštěného správce konkursní podstaty a selhání dohlédací činnosti konkursního soudu. Podle názoru stěžovatelky nezákonným prohlášením konkursu došlo k porušení jejího práva podnikat. Rovněž poukazuje na délku trvání konkursního řízení, jakož i na další, zčásti zásadní, zčásti dílčí, pochybení (zejména na straně zproštěného správce konkursní podstaty), která v průběhu konkursního řízení nastala. Stěžovatelka dále rozporuje samotnou konečnou zprávu, když podnik stěžovatelky nebyl zpeněžen v souladu s podmínkami stanovenými konkursním soudem (v této souvislosti zpochybňuje především cenu a rychlost prodeje podniku stěžovatelky). Na straně obecných soudů spatřuje při schvalování konečné zprávy svévoli, neboť neměly jeden ze základních dokumentů pro její sestavení (přiznání k dani z příjmů stěžovatelky za rok 2002, kdy bylo zahájeno konkursní řízení). Další zásah do svých ústavně zaručených práv shledává stěžovatelka v postupu při vyvěšování konečné zprávy na úřední desce konkursního soudu. Podle stěžovatelky nebyla konečná zpráva doručena řádně, neboť nebyla vyvěšena v plném znění a její chybějící části pak byly vyvěšeny samostatně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla schválena konečná zpráva v rámci konkursu vedeného na její majetek, ale podstatná část argumentace se odvíjí od pochybení, která nastala v dřívějších fázích konkursního řízení (včetně samotného zjištění úpadku a prohlášení konkursu). Rovněž rozporuje jednotlivé dílčí části konečné zprávy. Ústavní soud předně podotýká, že argumentačně obdobnou ústavní stížnost, kterou podala vedlejší účastnice řízení (v postavení konkursní věřitelky) odmítl usnesením ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 1925/20. V této ústavní stížnosti, která se týkala stejných rozhodnutí, jimiž byla schválena konečná zpráva správce konkursní podstaty, vedlejší účastnice řízení taktéž namítala pochybení při samotném prohlášení konkursu a pochybení při zpeněžování konkursní podstaty. Ústavní soud nemá důvod, aby se od závěrů obsažených v tomto usnesení nějak odchyloval a proto lze na ně ve stručnosti odkázat.
9. Podstatné pro danou věc je, že obecné soudy se jednotlivými námitkami stávající stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž jejich závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Obecné soudy vyjasnily postup při vyvěšování konečné zprávy na úřední desku soudu a stejně tak se zabývaly podmínkami prohlášení konkursu. Dále se vrchní soud zabýval těmi výhradami, jež se týkaly postupu zproštěného správce konkursní podstaty při zpeněžení podniku a použití části výtěžku z jeho zpeněžení na úhradu závazků vzniklých při jeho provozu. Rovněž se věnoval námitkám ohledně výkonu dohlédací činnosti konkursního soudu. Konečně se vyjádřil i k ustavení a činnosti věřitelského výboru, zejména pak k jeho oprávnění navrhnout nucené vyrovnání až po přezkumném jednání. Část námitek stěžovatelky se dotýkala platnosti smlouvy o prodeji podniku, přičemž vrchní soud uzavřel, že k prodeji podniku úpadce došlo jedinou smlouvou.
10. V souvislosti s celou řadou stěžovatelčiných námitek, které se týkaly nedostatků při zpracování a vyhotovení konečné zprávy, Ústavní soud podotýká, že není jeho úkolem procházet jednotlivé položky konkursní podstaty a zkoumat jejich dopad na konečnou zprávu správce konkursní podstaty. Ústavní soud musí nahlížet na konkursní řízení jako na celek a neztratit přitom ze zřetele zásady spravedlivého procesu. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelka hojně využívala různých procesních možností, které se k její ochraně v jednotlivých fázích konkursního řízení, nabízely. Nebyla-li při uplatnění různých procesních prostředků v minulosti úspěšná, nemůže očekávat, že s obdobnými námitkami uspěje nyní. I v případě, že by Ústavní soud návrhu stěžovatelky vyhověl, není přesvědčen o tom, že za stávající situace by došlo k faktickému posílení jejího právního či majetkového postavení.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu