ECLI:CZ:US:2020:3.US.1956.20.1
sp. zn. III. ÚS 1956/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. K., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem, sídlem Kounicova 681/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2020 č. j. 7 Tdo 159/2020-139, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne15. srpna 2019 č. j. 3 To 269/2019-77 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. května 2019 č. j. 5 T 73/2019-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byla odsouzena podle §205 odst. 2 a §58 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazena do věznice s ostrahou.
3. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním, opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zmiňuje svou kriminální minulost, ale uvádí, že skutečnost, že není beznadějná kriminálnice, seznal i soudce v předchozím rozsudku, kdy jí pro drobnou krádež uložil trest veřejně prospěšných prací. Poukazuje na naprosto přepjatou a formalistickou represi drobné kriminality obecnými soudy a upozorňuje na nerovnost občanů při jejich trestním stíhání a ukládání trestů, čímž dochází ke vzniku třídní justice, která různě měří chudým a bohatým. Rekapituluje průběh řízení, přičemž uvádí, že v době spáchání skutku, kdy odcizila zejména věci určené pro výživu její nezletilé dcery, jednala v nouzi, a že jí byl přiznán částečný invalidní důchod z důvodu psychické poruchy. V rozsudku postrádá odpověď na otázku, proč nebylo možno uložit mírnější trest domácího vězení. Poukazuje též na to, že obhajobou předkládané důkazy byly bagatelizovány a byla ignorována ustanovení, která svědčí v její prospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Účelem čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, je zajištění práva na soudní ochranu a v jejím rámci zákazu svévole nebo libovůle v rozhodování soudů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl řádný průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu soudů však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Stěžovatelka nezpochybňuje rozhodnutí o vině; námitky vznáší výhradně proti výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť má za to, že vzhledem k absenci společenské škodlivosti spáchaného činu jde o nepřiměřený trest.
10. Uvedenou námitkou se soudy obou stupňů zabývaly a podrobně vysvětlily, proč ji neshledaly důvodnou. Městský soud stěžovatelce přisvědčil v tom, že část odcizeného zboží byla určena pro výživu dítěte, to ji však z krádeže nevyvinilo, neboť měla a mohla svou situaci řešit jiným způsobem, a nadto si mohla vzít ponaučení z předchozích odsouzení. Při úvaze o druhu a výši trestu musel městský soud přihlédnout k tomu, že je osobou v minulosti opakovaně soudně trestanou, a že se trestné činnosti dopustila ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a bezprostředně po uložení trestu obecně prospěšných prací rovněž za majetkovou trestnou činnost. Protože byly vyčerpány veškeré možnosti pro uložení trestu výchovného, přičemž si stěžovatelka z dosavadního způsobu života nevzala ponaučení, podle závěru městského soudu nepřicházel v úvahu jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. Přihlédl však k sociální situaci stěžovatelky i k tomu, že část odcizených věcí byla určena pro malé dítě a použil §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy ustanovení o mimořádném snížení trestu.
11. Krajský soud se se závěry městského soudu ztotožnil, přičemž nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku není na místě uplatňovat trestní represi. Krádeže věcí v nikoli zanedbatelné hodnotě se totiž dopustila 4 měsíce poté, co nabyl právní moci předchozí odsuzující rozsudek městského soudu, jímž jí byl za trestný čin krádeže uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin, který doposud nevykonala. Krajský soud poukázal na její předchozí odsouzení pro majetkovou trestnou činnost i na to, že za další drobné krádeže byla postižena uložením blokové pokuty v přestupkovém řízení, což ji však neodradilo od páchání další trestné činnosti, kdy kromě věcí určených pro dítě odcizila láhev alkoholu, barvu na vlasy a ústní vodu, což nejsou věci životně důležité. Závěr městského soudu, že nelze ukládat jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody, proto shledal správným.
12. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce byla dána šance podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody, ve zkušební době však spáchala trestný čin krádeže, za který jí byl uložen pouze alternativní trest obecně prospěšných prací, čímž dostala další šanci k vedení řádného života. Byla varována i uložením pokuty v přestupkovém řízení, ani to ji však od páchání další majetkové trestné činnosti neodradilo. Nacházela se přitom ve zkušební době podmíněného propuštění, kdy jsou na její chování kladeny zvýšené nároky. Vzhledem k těmto okolnostem by uložení jiného trestu než nepodmíněného zjevně nevedlo k tomu, aby nadále vedla řádný život (viz §55 odst. 2 věta první tr. zákoníku). Stěžovatelka nemůže řešit svou životní situaci opakovanými krádežemi, kdy již nemůže očekávat, že jí za to budou stále ukládány pouze tresty alternativní. Nadto všechny polehčující okolnosti i nelehká situace stěžovatelky vedly městský soud k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Rovněž Nejvyšší soud řešil námitku stěžovatelky o absenci společenské škodlivosti spáchaného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatoval však, že v její věci nešlo o ojedinělou situaci, neboť obdobných majetkových deliktů se již dopouštěla dříve, kdy věci byly vyřešeny buď mimotrestními prostředky nebo trestněprávně, a že jednala s vědomím, že byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody se současným stanovením dohledu. Musela si tedy být dlouhodobě vědoma toho, v jaké situaci se nachází. Navíc nebyla zcela bez prostředků, byť její celková finanční situace nebyla dobrá. Za akceptovatelné řešení však nelze považovat krádeže "potřebných" věcí. Vzhledem k opakování trestního jednání i dalším zjištěným okolnostem nelze toto jednání považovat za natolik mimořádné, aby odůvodňovalo použití zásady subsidiarity trestní represe. K tomu zbývá dodat, že trestní odpovědnost je vyloučena jen tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. To však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v posuzované věci dovodit.
14. Nejvyšší soud se zabýval i dalšími námitkami, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, a ústavně konformně se s nimi vypořádal. Řešil tak jak tvrzení stěžovatelky o údajné kleptomanii, tak i tvrzení o údajně přepjaté a formalistické represi drobné kriminality (viz body 18 a 25 napadeného usnesení).
15. Lze uzavřít, že soudy všech stupňů své úvahy a závěry srozumitelně rozvedly ve svých rozhodnutích a jejich argumentace je ústavně přijatelná. Za dané situace, kdy nebyla zjištěna libovůle v rozhodování, je nutné postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
16. Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18, tento nález se na její případ nevztahuje, neboť se týká kumulace výkonu dříve nařízených či uložených trestů odnětí svobody a možnosti užití §86 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu