ECLI:CZ:US:2020:3.US.197.20.1
sp. zn. III. ÚS 197/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Martinou Cachovou, advokátkou se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2016, č. j. 29 C 97/2015-413, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 54 Co 404/2016-457, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 30 Cdo 5260/2017-487, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 809 246,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení uvedené částky na podkladě tvrzení, že vystupoval jako jeden z poškozených v trestním řízení vedeném proti M. J., které bylo poprvé zahájeno usnesením policejního orgánu v roce 2010 [trestní řízení bylo proti M. J. zahájeno pro trestný čin podvodu, jehož se měl - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti, přestože tato společnost byla předlužena a M. J. to prokazatelně věděl, uzavřel s různými subdodavateli smlouvy a dohody o dodávce materiálu, zboží i služeb, tyto dodávky však neuhradil a tím způsobil 21 poškozeným celkovou škodu ve výši 1 883 690,56 Kč]. Od roku 2010 následovalo období, kdy byla postupně vydávána a rušena usnesení o zahájení trestního stíhání a trestní stíhání nakonec skončilo odložením, protože v daném případě nešlo o trestný čin a věc nebylo na místě vyřídit jinak. I v navazujícím usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3300/14 ze dne 20. 2. 2015 se uvádí, že podezřelý nebyl veden podvodným záměrem, a proto ve věci nešlo o podezření z trestného činu podvodu.
3. V trestním řízení stěžovatel požadoval nahradit škodu ve výši 407 034,10 Kč, která nebyla uspokojena v rámci konkursního řízení. V řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nadto požadoval nahradit částku 102 212 Kč jako náklady právního zastoupení a částku 300 000 Kč související s odčiněním nemajetkové újmy za neúměrnou délku trestního řízení. Prvostupňový soud žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že neexistuje právní odpovědnost žalované za uspokojení (respektive neuspokojení) pohledávky stěžovatele v rámci konkursního řízení z výtěžku z majetkové podstaty úpadce. K odvolání stěžovatele pak rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 509 246,10 Kč s příslušenstvím potvrzuje, ohledně částky 300 000 Kč s příslušenstvím se v tomto výroku, jakož i ve výroku II. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení."
4. V potvrzující části, tedy ohledně náhrady za prostředky stěžovateli neuhrazené z majetkové podstaty a náhrady za náklady vynaložené na právní pomoc advokáta, dospěl odvolací soud k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem, jenž by v daném případě mohl spočívat v délce trestního řízení (nikoliv tedy v jeho výsledku, jak dovozoval stěžovatel) a tvrzenou škodou není vztah příčiny a následku. Zároveň včasné nevydání rozhodnutí by mělo dopad do majetkové sféry účastníka tehdy, byly-li by průtahy v řízení příčinou škody spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena. To znamená, že škodu ve výši uplatněné pohledávky může věřitel v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatňovat proti státu tehdy, jestliže takovou pohledávku za dlužníkem skutečně měl a v případě včasného rozhodnutí by se svým nárokem mohl uspět (přiznaná pohledávka by mu byla z majetku dlužníka uspokojena). Taková podmínka však v případě stěžovatele splněna nebyla. Není totiž jisté, zda by soud v trestním řízení stěžovateli náhradu škody přiznal (respektive v jaké by tak učinil výši) a už vůbec není jisté, že by M. J. stěžovateli takto soudem eventuálně přiznanou částku skutečně uhradil. Odpovědnost státu za škodu je přitom třeba chápat jako odpovědnost subsidiární, přičemž stěžovatel ani netvrdil, že by se svého nároku pokusil domáhat vůči M. J. cestou civilního řízení.
5. Obdobné závěry pak podle městského soudu platí, i pokud jde o nárok na náhradu škody v souvislosti s náklady za právní zastoupení stěžovatele jako poškozeného v trestním řízení. Nelze totiž dovodit, že by stěžovatel tyto náklady vynaložil na odstranění nesprávného úředního postupu. Stěžovatel se totiž jako poškozený nechal zastoupit advokátem v trestním řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a v rámci tohoto zastoupení nebyly činěny úkony, které by sledovaly odstranění nesprávného úředního postupu (což by v daném případě mohly být průtahy v řízení). O uvedených dvou nárocích (o náhradě za prostředky nevyplacené z majetkové podstaty stěžovatele a o nákladech za právní zastoupení) tedy soud prvního stupně rozhodl správně. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy, pak nalézací soud podle městského soudu nezvážil všechna rozhodná kritéria vycházející z eventuálně nepřiměřené délky trestního řízení, a proto v tomto rozsahu (tj. v rozsahu stěžovatelem požadované částky 300 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
6. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel v něm dostatečně nevymezil otázku zakládající jeho přípustnost.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. V záhlaví citovaná rozhodnutí jsou totiž v rozsahu, v němž byla napadena ústavní stížností, ústavněprávně souladná. Platí totiž, že i kdyby rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o odložení trestního stíhání bylo zrušeno (což však nebylo - srov. k tomu také shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3300/14), není možné výši škody, kterou by měl stát hradit za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, jednoduše vyvozovat z částky, která stěžovateli nebyla nahrazena z majetkové podstaty dlužníka nebo kterou vynaložil za právní zastoupení v trestním řízení.
10. Bylo by totiž v prvé řadě na uvážení trestního soudu, zda by M. J. uznal vinným a jak by - a to zejména - rozhodl o stěžovatelovu nároku na náhradu škody (újmy). Je skutečně pravdou, že osoba poškozená trestnou činností má v určitých případech právo na přezkoumání efektivity trestního řízení ve smyslu stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301). Zde je ovšem nutno podotknout, že zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení o (ne)stíhání určité osoby je omezen jen na případy, kdy poškozenému byla tvrzenou trestnou činností způsobena intenzivní újma s přetrvávajícími důsledky (typicky poškození života a zdraví) při splnění dalších kritérií - srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3390/18 ze dne 13. 11. 2018 nebo nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019; stěžovatelův případ ale takové znaky zjevně nevykazuje.
11. I splnění podmínek závažnosti definovaných v naposledy citovaných rozhodnutích Ústavního soudu ale nelze tato vykládat tak, že při eventuálním pochybení orgánů činných v trestním řízení je možné eventuální škodu (újmu) způsobenou trestnou činností pachatele bez dalšího přenášet na stát. Ostatně i zákon č. 82/1998 Sb., který soudy v dané věci aplikovaly, vyžaduje pro splnění přiznání náhrady škody (újmy) proti státu splnění samostatných podmínek, které jsou odlišné od těch, jejichž naplnění vyžaduje právní úprava při nárokování náhrady škody (újmy) po pachateli trestné činnosti. Podmínky pro přiznání náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. přitom zjevně ve stěžovatelově případě splněny nebyly, jak zvláště městský soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil. Jím učiněný závěr přitom nikterak nevybočuje z mezí ústavní konformity.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu