ECLI:CZ:US:2020:3.US.1981.20.1
sp. zn. III. ÚS 1981/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TABYS, s. r. o., sídlem Protifašistických bojovníků 183, Tanvald, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. května 2020 č. j. 29 Co 28/2020-74, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Petry Demeterové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo postupem porušujícím čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o určení výše nájemného bytu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 5. 2020 č. j. 29 Co 28/2020-74 změnil usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 11. 2019 č. j. 11 C 252/2019-48 ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce (žalobkyni) uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalované) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 35 018,61 Kč (výrok I). Dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 560,50 Kč (výrok II). Krajský soud v prvé řadě dovodil, že zpětvzetí žaloby stěžovatelkou nebylo zapříčiněno chováním vedlejší účastnice řízení [žaloba byla stěžovatelkou vzata zpět kvůli zjištění o absenci výlučné pasivní legitimace vedlejší účastnice řízení, když šlo o společný nájem bytu manžely (a manžel žalován nebyl)] a nebyly shledány ani důvody zvláštního zřetele hodné, které by mohly stěžovatelku uvést v omyl pro nesplnění ohlašovací povinnosti vedlejší účastnicí řízení. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení vyšel krajský soud z §8 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení výše nájemného, považoval za penězi ocenitelné plnění vypočítané rozdílem mezi posledním sjednaným nájemným (2 594 Kč) a stěžovatelkou požadovaným nájemným (6 134 Kč), přičemž šlo o opakující se plnění, takže tarifní hodnota byla dána součtem hodnot těchto plnění a byla současně limitována pětinásobkem hodnoty ročního plnění (celkem 223 200 Kč). Vedlejší účastnici řízení pak byla přiznána náhrada nákladů řízení za 3 úkony právní služby.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Krajskému soudu vytýká nesprávnou aplikaci §8 odst. 1 a 2 advokátního tarifu ve spojení s §7 advokátního tarifu. Podle jejího názoru měl krajský soud při stanovení tarifní hodnoty aplikovat §9 odst. 1 advokátního tarifu, jak učinil okresní soud. Jakkoliv připouští, že by předmět řízení mohl být penězi ocenitelný, poukazuje nicméně na to, že šlo o určovací žalobu a i krajský soud konstatoval, že její předmět je specifický (žalobce se samotného plnění nedomůže). Především ovšem nesouhlasí s tím, že by se při ocenění práva mělo vycházet z pětinásobku hodnoty ročního plnění. Podle stěžovatelky je totiž vyloučena aplikace §8 odst. 2 advokátního tarifu, neboť předmětem úkonu právní služby nebylo opětující se plnění, nýbrž opětující se cena práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se stanovenou výší náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici řízení, přičemž rozporuje zejména aplikaci §8 odst. 2 advokátního tarifu.
7. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž i vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
8. V dané věci byl veden spor o určení peněžitého plnění (nájemného) v konkrétní pravidelné výši, a to za neurčité časové období; tedy celkovou spornou peněžitou částku, která byla předmětem žaloby, nebylo možno určit. Ústavní soud proto nemá za to, že by zde krajský soud vybočil z mezí ústavnosti, resp. interpretoval a aplikoval právní normu extrémně nesprávně, když vyšel z §8 odst. 2 advokátního tarifu.
9. Ústavní soud rovněž podotýká, že aby měla ústavní stížnost týkající se nákladů řízení alespoň nějakou šanci na úspěch, musí v ní být tvrzen zásah do ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka však svoji argumentaci postavila výhradně na nesouhlasu s použitím §8 odst. 2 advokátního tarifu. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na aplikaci právní normy však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Závěr soudu o nutnosti stanovit tarifní hodnotu předmětného sporu podle §8 odst. 2 advokátního tarifu byl krajským soudem řádně a srozumitelně odůvodněn a stěžovatelkou nebylo z hlediska ústavní konformity tohoto závěru namítnuto ničeho. Krajský soud se rovněž zabýval i tím, zda nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by výjimečně nemusela být náhrada nákladů vedlejší účastnici řízení přiznána.
10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu