ECLI:CZ:US:2020:3.US.2002.20.1
sp. zn. III. ÚS 2002/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020 č. j. 7 Tdo 584/2020-1343 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. 12 To 227/2019-1242, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2019 č. j. 1 T 11/2017-1027 přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (bod I) a přečiny porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (bod II). Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále byl podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, ve kterých obžaloba spatřovala spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku. Uvedeného se stěžovatel dopustil tím, že sepsal dopis a umístil jej před vchodové dveře bytu své poškozené manželky J. V., v němž bylo anonymně uvedeno, že byl pořízen zvukový záznam nářku dětí, o které poškozená pečuje, a tím bylo vyjádřeno podezření, že ona děti týrá, a pisatel hodlá záznam předat orgánu sociálně právní ochrany dětí a vyvolat tím jinou úpravu jejích poměrů k dětem, v jejímž rámci nebudou děti svěřeny do péče poškozené (bod I). Stěžovatel dále nainstaloval do mobilního telefonu poškozené aplikaci, prostřednictvím které nahrával hovory poškozené, jejichž obsah chtěl využít v neprospěch poškozené v řízení o změně poměrů k nezletilým dětem, resp. v řízení, které sám zahájil podáním trestního oznámení na poškozenou, případně ve svůj prospěch v trestním řízení vedeném proti němu. Takto zaznamenal hovor poškozené s policistou, který nahrál na kompaktní disk a předložil jej státnímu zastupitelství s podnětem k výkonu dohledu v řízení, v němž byl stíhán, a v řízení, v němž podal stěžovatel trestní oznámení na poškozenou. Své konání odůvodnil tím, že poškozená má vyvíjet nedovolený vliv na činnost policie (bod II).
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním. Státní zástupce napadl rozsudek odvoláním v neprospěch stěžovatele. Obě odvolání byla jako nedůvodná zamítnuta Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") podle §256 trestního řádu.
4. Nejvyšší soud na základě podaného dovolání usoudil, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že uvedeného jednání se nedopustil, neboť dopis sepsal po dohodě s poškozenou a zvukové záznamy obdržel od poškozené na USB flash disku. Nicméně i kdyby se stěžovatel popsaných jednání dopustil, nebylo by možno je nazírat optikou trestního práva, neboť nedosahují dostatečné intenzity společenské škodlivosti. V obou případech se dle náhledu stěžovatele lze z pozice poškozené domoci ochrany pomocí prostředků občanského práva, a to včetně odškodnění. Stěžovatel dále uvádí, že s poškozenou na sebe navzájem podávali neustále trestní oznámení, přičemž stěžovatel zdůrazňuje, že většina trestních oznámení podaných poškozenou na stěžovatele byla odložena. Stěžovatel se nahráváním hovorů poškozené snažil pouze získat prostředky na svou obranu, aby se mohl bránit nařčením ze strany poškozené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněné námitky, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel sporuje trestnost svého jednání a poukazuje na možnost řešení popsaného protiprávního stavu pomocí prostředků mimotrestních. Tato námitka bezpochyby má ústavně právní rozměr. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tato povaha trestního práva je zároveň projevem principu přiměřenosti, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161)].
10. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva nebo nedosahuje-li posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin [(srov. např. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17 (N 107/89 SbNU 579)].
11. Skutky, jichž se stěžovatel dopustil, bezesporu naplňují kritérium společenské škodlivosti, tj. nelze konstatovat, že by šlo o tzv. hraniční případy, kde by bylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel poškozenou citelně zasáhl, když v ní vyvolal důvodnou obavu, že by jí mohly být děti odebrány z péče z důvodu nedůsledné péče nebo dokonce týrání. Z dokazování před okresním soudem vyplynulo, že jednání stěžovatele v poškozené vyvolalo silný stres a obavy, že by se výhrůžky uvedené v anonymu mohly vyplnit. Poškozená se proto dokonce chtěla z bytu odstěhovat. Poškozená byla i znalecky zkoumána, přičemž znalkyně v její psychice konstatovala posttraumatickou stresovou poruchu neboli posttraumatický cyklus zotavení po útoku (po vzájemném soužití se stěžovatelem). Stav poškozené znalkyně označila za sekundární viktimizaci. Není tedy pochyb o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování, když v poškozené vzbudil důvodnou obavu, že jí může způsobit tzv. jinou těžkou újmu, což odebrání dětí z péče pro matku jistě představuje. Zároveň v kontextu se sbíhající se další trestnou činností stěžovatele vůči poškozené, kdy se stěžovatel poškozené "naboural" do mobilního telefonu a sledoval její hovory s cílem jejich obsah využít ke škodě poškozené, k čemuž následně i došlo podáním podnětu k výkonu dohledu, nelze hodnotit jako jednání na spodní hranici společenské škodlivosti, nýbrž jako jednání, které je způsobilé vyvolat velké útrapy v životě poškozené, což lze s ohledem na obsah znaleckého posudku k osobnosti poškozené i spolehlivě konstatovat. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do práva podle čl. 39 Listiny, resp. nebylo zjištěno, že by stěžovateli bylo odepřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu