ECLI:CZ:US:2020:3.US.2056.20.1
sp. zn. III. ÚS 2056/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Veselé, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2019 č. j. 17 Co 218/2019-792, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Jaroslava Veselého a 2) České republiky - Úřadu vlády České republiky, sídlem Nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 11. 2018 č. j. 12 E 1/2017-724 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitosti ve společném jmění vedlejšího účastníka 1) a stěžovatelky k vymožení závazku vedlejšího účastníka 1) k náhradě škody uložené trestním rozsudkem. Okresní soud uvedl, že vymáhaný dluh vznikl v letech 2008 a 2009, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen "zákon č. 40/1964 Sb."), ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž podle přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen "o. z. nebo NOZ"), se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními předpisy, jimiž se řídí i vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Soud tedy uzavřel, že v dané věci nelze postupovat podle §732 o. z., jenž vstoupil v účinnost 1. 1. 2014, jak prosazovala stěžovatelka.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud konstatoval, že podle ustálené judikatury k právní úpravě účinné v době vzniku posuzovaného dluhu bylo možno bez dalšího postihovat pro závazek z trestné činnosti, stojící mimo společné jmění manželů (dále též jen "SJM"), majetek náležející do SJM. Nejde zde ani o žádnou z taxativně vymezených situací, kdy by se stěžovatelka jako manželka povinného mohla vymáhání účinně bránit tehdejší žalobou na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (§267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Výklad okresního soudu odkazující na kontinuitu právní úpravy, která vždy umožňovala vymáhání individuálních dluhů jednoho z manželů vzniklých za trvání manželství postihem majetku v SJM (od 1. 1. 2014 mající odraz v §731 o. z.), a odkazující též na legitimní očekávání vedlejší účastnice 2) na řádném uspokojení dluhu i obecná východiska spravedlivého rozhodování, se nejevil krajskému soudu nepřiměřeným, extrémním ani protiústavním. Krajský soud připomněl, že legitimním očekáváním vedlejší účastnice 2) v době vzniku dluhu bylo jeho uspokojení též z majetku v SJM; legitimním očekáváním stěžovatelky ke stejnému okamžiku bylo, že případné individuální dluhy jejího manžela [vedlejšího účastníka 1)] vzniklé za trvání manželství budou (bez ohledu na jejich povahu) v případě výkonu rozhodnutí uspokojovány též z majetku v SJM.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020 č. j. 20 Cdo 320/2020-839 jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že dovoláním napadené usnesení krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, a je přesvědčena, že o. z. ani o. s. ř. v platném a účinném znění neumožňují postihnout majetek ve společném jmění manželů výkonem rozhodnutí pro vymožení dluhu, který není součástí společného jmění manželů, není proto možné, aby bylo ve věci stěžovatelky společné jmění manželů jakkoliv postiženo pro vymožení dluhu, z nějž je výlučně zavázán vedlejší účastník 1), neboť by se jednalo o nezákonný zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Napadené rozhodnutí tak popírá obecná východiska spravedlivého rozhodování, když umožňuje v plném rozsahu výkon rozhodnutí ve vztahu k majetku náležejícímu do společného jmění manželů pro vymožení dluhu vzniklého na základě trestné činnosti vedlejšího účastníka 1), kterou stěžovatelka nemohla nijak ovlivnit, a to za užití nikoliv aplikovatelného práva, ale zcela pokřiveného výkladu, nesprávného užití obecných zásad právního státu, navíc pak ve prospěch vedlejší účastnice 2), jíž je Česká republika, kdy v daném právním vztahu vystupuje stěžovatelka jakožto výrazně slabší strana. V důsledku uvedeného bude stěžovatelka postavena do situace, kdy dojde ke zpeněžení majetku, jenž je součástí společného jmění manželů, k vymožení výlučného dluhu vedlejšího účastníka 1), tudíž ve vztahu k tomuto majetku bude stěžovatelka zcela připravena o své vlastnické právo, což jí způsobí podstatnou újmu, ačkoliv k takovémuto postupu neexistuje opora v aplikovatelných právních předpisech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal.
9. Podstatou posuzované věci je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku uspokojení výlučného dluhu vedlejšího účastníka 1) vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM v právním režimu do 31. 12. 2013.
10. Jak konstatovaly obecné soudy, ve věci stěžovatelky je podstatné, že vymáhaný dluh vznikl za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., proto se s ohledem na znění §3028 o. z. nemůže stěžovatelka domáhat zastavení výkonu rozhodnutí v rozsahu upraveném v §732, podle kterého vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle §742, to platí i v případě povinnosti manžela plnit výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů nebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě před uzavřením manželství.
11. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Tvrdí-li stěžovatelka, že nelze postihnout společné jmění manželů k vymožení výlučného dluhu jednoho z manželů, neboť to aplikovatelná právní úprava (dle kontextu stěžovatelka míní nyní platnou a účinnou právní úpravu) neumožňuje, poukazuje Ústavní soud na závěry, které vyslovil v usnesení sp. zn. I. ÚS 3698/19 ze dne 14. 5. 2020 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy uvedl, že považuje soudem zvolené kritérium doby vzniku pohledávky, resp. jí odpovídajícího dluhu, pro určení aplikovatelné právní úpravy obsažené v §732 in fine o. z. za přijatelné [v podrobnostech k otázkám spojeným s retroaktivitou a podmínkami přijatelnosti jejích variant odkázal Ústavní soud na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), popř. z recentní doby nález sp. zn. Pl. ÚS 21/17 ze dne 12. 2. 2019 (89/2019 Sb.)]. Ústavní soud v uvedeném usnesení výslovně konstatoval, že "v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost), kdy od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky či jiné právní důsledky, které z těchto vztahů vznikly, se řídí zrušenou právní normou. Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, což je i případ projednávané věci. Při odlišném pojetí střetu právních norem by docházelo k pravé retroaktivitě. NOZ představuje kompletní rekodifikaci civilního práva hmotného, kdy se do právního řádu prosadila celá řada nových řešení společenských otázek. Stabilita právní úpravy obecně jistě žádoucí je, její neměnnost nikoli. Ze samotného faktu, že totožná právní otázka (rozsah postižitelnosti majetku ve společném jmění manželů pro dluh jednoho z manželů vzniklý před manželstvím) je ve dvou soukromoprávních kodexech pojata rozdílně, nelze dovodit neústavnost pokračující aplikovatelnosti předchozí právní úpravy na vybrané případy, která je opřena o odůvodněný a nikoli svévolný výklad přechodných ustanovení (v souzené věci obsažených v §3028 odst. 2 a 3 NOZ). Ačkoli Ústavní soud vnímá, že stěžovatel může v poměrech dané věci subjektivně pociťovat v důsledku postupu povinného a jeho manželky určitou míru nespravedlnosti, popřípadě pochybovat o efektivitě soudní ochrany a vymahatelnosti práva, pro požadovaný kasační zásah Ústavního soudu však vskutku nebyly žádné ústavněprávní argumenty - ústavní stížnost není vhodným prostředkem, jehož pomocí by mělo být dosahováno revizí ustálené judikatury obecných soudů ohledně výkladu zákonných ustanovení toliko z důvodu tíživých okolností toho kterého jednotlivého případu".
12. Ačkoli se závěry Ústavního soudu v citovaném usnesení vztahovaly k právní otázce postižitelnosti majetku ve společném jmění manželů pro dluh jednoho z manželů vzniklý před uzavřením manželství, lze na ně pro účely vypořádání námitky střetu starší a nové právní úpravy, který pro stěžovatelku vyznívá dle jejího názoru nespravedlivě, poukázat, jelikož i v posuzovaném případě se vznik dluhu manžela stěžovatelky podle přechodných ustanovení NOZ řídí dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
13. Argumentace stěžovatelky ostatně v podstatně představuje opakované vyjádření jejího přesvědčení o pokřiveném výkladu, nesprávném užití obecných zásad právního státu, absolutní nepřípustnosti a nezákonnosti provedení výkonu rozhodnutí a nespravedlivém rozhodování. Ústavní stížnost je tak výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich hodnocením použití různých právních norem a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však za situace, kdy je dáno zcela jednoznačné znění přechodného ustanovení (§3028) o. z., opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Namítá-li stěžovatelka, že v důsledku napadeného usnesení jí bude způsobena významná majetková újma, je třeba poukázat i na skutečnost, kterou zmínil ve svém shora citovaném usnesení i okresní soud, že v dané věci byl zvolen způsob výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Jde o institut zajišťovací, jehož přímým důsledkem je zápis zástavního práva k dotčené nemovitosti v katastru nemovitostí a z toho plynoucí faktické zajištění pořadí oprávněného pro případ uspokojování věřitelů povinného z prodeje této nemovitosti. Nemovitost je tedy stále v SJM povinného a jeho manželky, kdy každý je vlastníkem celku, omezen pouze stejným rozsahem vlastnického práva druhého manžela. Okresní soud zdůraznil, že v případě nemovitosti v SJM nelze zajistit faktický výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva - tedy především zajistit zápis v katastru nemovitostí - jinak, než zatížením celé takové nemovitosti, případné nepostižení majetku manželky povinného, který výkonem rozhodnutí postihnout nelze, se tak fakticky může projevit při případném zpeněžování takového majetku.
15. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu