ECLI:CZ:US:2020:3.US.2062.20.1
sp. zn. III. ÚS 2062/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. Kristýnou Vlčkovou Daňkovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. 29 Cdo 359/2020-226, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2019 č. j. 12 Cmo 204/2019-177 a usnesení Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 4. března 2019 č. j. 34 Cm 111/2018-132, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou na obnovu řízení podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") domáhala povolení obnovy řízení vedené pod sp. zn. 34 Cm 111/2018. Předmětem tohoto řízení byl směnečný platební rozkaz ze dne 26. 4. 2018 č. j. 34 Cm 111/2018-12, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2018 a uložil stěžovatelce, aby zaplatila CBPS s.r.o. (žalobkyni) směnečný peníz ve výši 1 798 090 Kč s 6 % úrokem od 17. 2. 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5 993,62 Kč a na náhradu nákladů řízení částku 147 704,20 Kč. Stěžovatelka proti směnečnému platebnímu rozkazu podala námitky, ale krajský soud je dne 6. 6. 2018 odmítl. Odvolání stěžovatelky odmítl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 21. 8. 2018 č. j. 5 Cmo 221/2018-40 a potvrdil usnesení ze dne 6. 6. 2018 č. j. 34 Cm 111/2018-15, jímž krajský soud odmítl námitky stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako neodůvodněné dle §175 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
3. Návrh na obnovu řízení podala stěžovatelka dne 14. 11. 2018 spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedeného směnečného platebního rozkazu, ale krajský soud její návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení tak, že ji zavázal nahradit náklady právního zastoupení žalobce ve výši 57 499 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že žaloba na obnovu řízení nebyla podána včas a důkazy předložené stěžovatelkou nebylo možné považovat za nové.
4. Usnesením vrchního soudu ze dne 12. 9. 2019 č. j. 12 Cmo 204/2019-177 bylo usnesení krajského soudu potvrzeno, ale byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před krajským soudem na částku 6 534 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 5 440 Kč. Vrchní soud v odůvodnění zejména dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud, že žaloba nebyla podána včas a tvrzení o falzu podpisu stěžovatelky na směnce není novou skutečností, protože ji uplatnila již ve směnečném řízení v odvolání ze dne 9. 7. 2018.
5. Stěžovatelka napadla usnesení vrchního soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 29 Cdo 359/2020-226 odmítnuto pro nepřípustnost dle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Nadto Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelce byla společně se směnečným platebním rozkazem doručena i kopie směnky a stěžovatelka v původním řízení sama mohla vědět o nepravosti podpisu. Návrh na obnovu řízení stěžovatelka podala 14. 11. 2018 po marném uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty, přestože již v původním řízení uplatnila shodné skutkové tvrzení v podání ze dne 9. 7. 2018, znalecký posudek jen tuto skutečnost verifikoval.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, které v důsledku přepjatého formalismu neposkytly ochranu právům, ale protiprávnímu jednání. Tímto postupem byla porušena rovnost zbraní, odepřena spravedlivost a porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu.
7. Rozhodující soudy se v posuzované věci soustřeďovaly výlučně na okamžik, kdy se stěžovatelka seznámila se směnkami a měla rozpoznat svůj nepravý podpis, ačkoli tento okamžik vyvolával od počátku polemiku, nepřihlédly vůbec k okolnostem podpisu směnky, resp. vzniku směnky, k tomu, jak je ve svém pokročilém věku, s jejími rozumovými schopnostmi, schopná situace vyhodnocovat. Stěžovatelka se směnkou seznámila až po nahlédnutí do spisu, nebyla si vědoma, že by směnku podepisovala. Rozhodující soudy ignorovaly v rámci řízení o návrhu na obnovu řízení tvrzení stěžovatelky ohledně trestné činnosti, na jejímž základě měl být v řízení o směnečném platebním rozkazu (jehož obnovy se domáhala) vydán směnečný platební rozkaz, a to přesto, že tuto trestnou činnost podrobně popsala, odkázala na trestní oznámení a vedení trestního řízení nejprve pro podvod a později neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
8. Stěžovatelka považuje rozhodnutí napadená ústavní stížností za nespravedlivá a poukazuje zejména na skutečnost, že soudy jí od počátku vytýkaly, že pokud měla pochybnost o pravosti svého podpisu, měla je včas uplatnit. Nesprávně stanovily počátek běhu lhůty k podání návrhu na obnovu řízení, zcela ignorovaly skutečnost, že směnečný platební rozkaz (který je nyní rovněž exekučním titulem) byl vydán na základě protiprávního jednání, nepravého podpisu, o čemž byl doložen důkaz ve formě znaleckého posudku a probíhá trestní řízení a současně, že kauza, kterou zajišťuje směnka, je neexistující. V důsledku tohoto rozhodnutí byla nařízena exekuce na její jediný nemovitý majetek, což je v rozporu s principy právního státu. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1059/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) a navrhla, aby nálezem byla zrušena všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na obnovu řízení, resp. se závěry obecných soudů, že jí předložené listiny nepředstavují nové skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohla předložit v původním nalézacím řízení. Podle §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu může účastník žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a občanského soudního řádu též před odvolacím soudem, nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a 211a občanského soudního řádu též před odvolacím soudem, mohou-li přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu dále platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení, zda po pravomocném skončení nalézacího řízení jsou skutečnosti nebo důkazy uplatněné účastníkem novými, tedy zakládajícími povolení obnovy řízení, a výčet dovolacích důvodů jsou předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto záležitostí jakkoli ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. Obecné soudy v nyní posuzované věci shodně odmítly návrh stěžovatelky na obnovu řízení. Rozhodným okamžikem z hlediska počátku běhu subjektivní lhůty je časový okamžik, kdy se účastník řízení dozvěděl o důvodu obnovy původního, v této věci směnečného řízení. Tímto důvodem je dle žalobních tvrzení stěžovatelky zjištění, že její podpis na směnce je falzum, o němž se měla dozvědět až ze závěrů znaleckého posudku, vypracovaného PhDr. Valeškou dne 27. 9. 2018, nicméně z obsahu spisu vyplývá, že totožného skutkového tvrzení se sama stěžovatelka dovolala již v podaném odvolání ze dne 9. 7. 2018, a tedy nejpozději k tomuto datu jí uvedená skutečnost byla nebo musela být známa. Žaloba na obnovu řízení byla podána dne 14. 11. 2018, kdy již tříměsíční subjektivní lhůta marně uplynula. Přitom nelze přehlédnout, že z obsahu spisu vyplynulo (č. l. 12), že krajský soud doručil stěžovatelce společně se směnečným platebním rozkazem i kopie směnky.
13. Pokud jde o objektivní tříletou lhůtu, bylo v původním řízení rozhodnuto směnečným platebním rozkazem. Odpor podaný stěžovatelkou krajský soud posoudil podle obsahu jako neodůvodněné námitky, a ty odmítl podle §175 odst. 3 občanského soudního řádu. Usnesení o odmítnutí námitek bylo potvrzeno vrchním soudem. Právní mocí usnesení vrchního soudu, tj. dnem 24. 9. 2018, nabyl směnečný platební rozkaz účinků pravomocného rozsudku. Lze tak uzavřít, že žaloba byla podána také v rámci tříleté objektivní lhůty.
14. Závěr krajského soudu, že zákonné předpoklady přípustnosti obnovy dle §228 odst. 1 občanského soudního řádu nebyly splněny, shledal vrchní soud zcela správným. Nebyla dodržena subjektivní tříměsíční lhůta pro podání žaloby a skutkové tvrzení o falzu podpisu stěžovatelky na směnce není skutečností, kterou stěžovatelka nemohla bez své viny uplatnit v původním řízení.
15. Ústavní soud upozorňuje na dřívější závěry, kdy v souvislosti s žalobou na obnovu řízení zdůraznil, že měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově, není věcná správnost žaloby na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281)]. Řízení o žalobě na obnovu řízení neznamená pouze provedení nově uplatněného důkazního prostředku, ale v prvé řadě posouzení, zda jsou naplněny předpoklady samotné obnovy řízení (iudicium rescidens). Soud v této fázi řízení zkoumá, zda jsou uplatněné skutečnosti či důkazy novými, tzn., zda je účastník, který se jich dovolává, mohl uplatnit již v dříve skončeném řízení. K hodnocení těchto důkazů dochází až po případném povolení v obnoveném řízení (iudicium rescissorium). K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy jí uplatněné důkazní prostředky neprovedly, proto Ústavní soud uvádí, že je ve fázi, kdy obnova řízení nebyla povolena, provádět ani nemohly. Jedinou právně významnou otázkou bylo posouzení, zda stěžovatelka o existenci těchto listin mohla vědět, a tedy je i předložit v původním řízení, či nikoli. Z odůvodnění napadených usnesení krajského soudu a vrchního soudu, ale rovněž z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že obecné soudy se žalobou na obnovu řízení v tomto smyslu řádně zabývaly a svůj závěr o vědomí stěžovatelky o existenci listin již v původním nalézacím řízení rovněž řádně zdůvodnily. Z obdobného důvodu se Ústavní soud neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky o pochybení Nejvyššího soudu, který se podle citované procesní úpravy mohl zabývat nikoli skutkovou, ale pouze právní stránkou posuzované věci. Argumentaci stěžovatelky rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1059/12 neshledal případnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu