ECLI:CZ:US:2020:3.US.2081.20.1
sp. zn. III. ÚS 2081/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020 č. j. 55 Co 91/2020-26, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Městského soudu v Praze, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Soudní exekutor Mgr. Kamil Košina, Exekutorský úřad Prachatice (dále jen "soudní exekutor") byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2019 č. j. 148 EXE 2976/2019-9 pověřen vedením exekuce proti stěžovateli (povinnému) pro vymožení částky ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím (spočívajícím v nákladech exekuce ve výši 6 755 Kč). Exekučním titulem měl být výrok III. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 8. 2014 č. j. 31 Cm 209/2013-58, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil zálohu v exekuované výši na náklady důkazu znaleckým posudkem.
3. Na tomto místě Ústavní soud pro přehlednost uvádí, že městský soud jako navrhovatel exekuce je účastníkem exekučního řízení, takže v řízení o ústavní stížnosti má současně postavení jak účastníka řízení (proti jeho rozhodnutí ústavní stížnost směřuje), tak i organizační složky vedlejší účastnice řízení.
4. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 22. 1. 2020 č. j. 040 EX 6225/19-13 uložil soudní exekutor stěžovateli povinnost k uhrazení nákladů svých i nákladů vedlejšího účastníka řízení.
5. Podáními ze dne 11. 2. 2020 stěžovatel navrhl zastavení exekuce a současně podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
6. Usnesením ze dne 2. 3. 2020 č. j. 040 EX 6225/19-21 soudní exekutor zastavil exekuční řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to tak, že sám nemá nárok na náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.). Soudní exekutor zastavil exekuci na základě souhlasu oprávněného podle §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Účastníkům řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť je vedlejší účastník řízení nepožadoval, a stěžovateli žádné nevznikly.
7. Usnesením ze dne 6. 4. 2020 č. j. 040 EX 6225/19-25 soudní exekutor v plném rozsahu vyhověl námitkám stěžovatele a příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
8. K odvolání stěžovatele proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce městský soud usnesením ze dne 22. 4. 2020 č. j. 55 Co 91/2020-26 změnil výrok III. usnesení soudního exekutora, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok I.). Vedlejšímu účastníkovi řízení rovněž uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Městský soud z obsahu spisu dovodil, že soudní exekutor zastavil exekuci na základě návrhu stěžovatele se souhlasem vedlejšího účastníka řízení (pozn. městský soud na jednom místě odůvodnění svého rozhodnutí zřejmě nedopatřením uvádí, že exekuce byla zastavena se souhlasem povinného, tedy stěžovatele). V situaci, kdy vedlejší účastník řízení nesdělil, že byl jeho nárok uspokojen dobrovolně, vzniklo stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení podle §89 exekučního řádu. Vzhledem k tomu, že usnesením soudního exekutora ze dne 6. 4. 2020 č. j. 040 EX 6225/19-25 bylo námitkám stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce plně vyhověno a toto usnesení nabylo právní moci, městský soud o něm nemůže rozhodovat opakovaně. Stěžovateli tak zůstal zachován nárok na náhradu nákladů řízení pouze za podaný návrh na zastavení exekuce ve výši 300 Kč, přičemž stěžovateli přiznané náklady v sobě zahrnují i poštovné.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Namítá, že celá exekuce byla prováděna nezákonně (bez řádného exekučního titulu) a byla zastavena na základě fikce souhlasu vedlejší účastnice řízení. O návrhu stěžovatele na zastavení exekuce z důvodu absence exekučního titulu rozhodnuto nebylo a stěžovatel tak byl zbaven práva na náhradu přímých nákladů řízení, jakož i možnosti domáhat se náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Pomocí souhlasu vedlejšího účastníka řízení se zastavením exekuce, který však stěžovateli nebyl doručen, se vytváří presumpce oprávněnosti exekuce po dobu jejího trvání. Podle stěžovatele byl porušen princip formálního právního státu a rozhodnutí městského soudu lze podřadit do kategorie obcházení zákona (fraus legis). Postupem městského soudu byla stěžovateli uzavřena cesta k tomu, aby se mohl domáhat se náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu za následky nezákonné exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud si rovněž vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 7 a od soudního exekutora příslušné spisy.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Stěžovatel svoje námitky směřuje proti rozhodnutí městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce a o nákladech řízení. Stěžovatel přitom nesouhlasí především s důvodem zastavení exekučního řízení, přičemž samotný výrok o zastavení exekučního řízení nikterak nerozporuje.
14. Ústavní soud předně připomíná, že při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny porušit základní práva a svobody. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
15. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě. Exekuční řízení bylo vedeno pro částku ve výši 10 000 Kč. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovateli bylo ve všem vyhověno (jak ohledně jeho návrhu na zastavení exekuce podle §55 odst. 3 exekučního řádu, tak i ohledně nákladů řízení). Skutečnost, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl uveden důvod zastavení exekuce, který by odpovídal představám stěžovatele, nelze považovat za takové pochybení, které by mělo přesah do ústavněprávní roviny.
16. Přestože lze dát stěžovateli zapravdu v tom, že vymáhání zálohy na provedení důkazu, jehož náklady měly být podle tvrzení stěžovatele konzumovány v rámci řízení ve věci samé (tím, že povinnost k úhradě nákladů řízení, která zahrnovala i náhradu zálohy na znalecký posudek, byla uložena protistraně), je eufemisticky řečeno nestandardní, není možno se na Ústavní soud obracet nyní s tím, aby posoudil oprávněnost či neoprávněnost exekučního titulu. Podstatné pro danou věc totiž je, že exekuční řízení bylo zastaveno (podle §55 odst. 3 exekučního řádu), a to na základě návrhu stěžovatele a se souhlasem vedlejšího účastníka řízení. Nad rámec uvedeného lze ještě doplnit, že usnesení, jímž je exekučního řízení zastaveno podle §55 odst. 3 exekučního řádu se souhlasem účastníků, nemusí být podle §169 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odůvodněno. Současně není pravdou, že exekuce byla zastavena na základě pouhé fikce souhlasu (viz v exekučním spise založený přípis městského soudu označený jako "Souhlas se zastavením exekuce" ze dne 24. 2. 2020), i když i takový postup je v §55 odst. 3 exekučního řádu předpokládán (exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření).
17. Ústavní soud nemá ani výhrady proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně řízení odvolacího, když stěžovateli bylo přiznáno, na co měl nárok. Z tohoto pohledu nelze v napadeném usnesení spatřovat žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
18. Už jen nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že stěžovateli rovněž nic nebránilo, aby se se svým eventuálním nárokem na náhradu škody, která mu měla být způsobena nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (v důsledku jím tvrzené absence způsobilého exekučního titulu), obrátil na příslušné orgány. Nicméně na tomto místě Ústavní soud opakuje, že ústavní stížnost se týkala rozhodnutí městského soudu, jímž bylo rozhodováno o nákladech řízení při zastavení exekuce a které Ústavní soud neshledal v rozporu s právními předpisy.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu