ECLI:CZ:US:2020:3.US.2119.20.1
sp. zn. III. ÚS 2119/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele I. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 11 Tdo 565/2020-571 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2019 č. j. 7 To 377/2019-488, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc při jednání se státním orgánem podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 93 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 7. 2019 č. j. 2 T 81/2019-457 uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti výše citovanému rozsudku okresního soudu podal odvolání J. B., a to jménem a ve prospěch stěžovatele, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen " krajský soud") ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. 7 Tdo 377/2019-488, podle §253 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto s tím, že bylo podáno osobou zjevně neoprávněnou, aniž by byl napadený rozsudek věcně přezkoumán.
4. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že jeho odvolání bylo bezdůvodně odmítnuto za situace, kdy bylo jeho projevem vůle, pouze je v zastoupení podepsala osoba, které udělil plnou moc k zastupování v jednání před soudem. Soudy dle názoru stěžovatele nesprávně aplikovaly ustanovení trestního řádu. Absentoval-li na podaném odvolání stěžovatelův podpis, měly soudy vyzvat stěžovatele k jeho doplnění. S argumentací Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí. Soudy přistoupily k věci zcela formálně, nezkoumaly, čí vůli vyjadřuje podané odvolání, nerespektovaly ani fakt, že tištěný podpis na podání byl právě stěžovatele. Svým přístupem zcela znemožnily stěžovateli právo na přezkum rozhodnutí prvního stupně. Za svévolné má stěžovatel odůvodnění Nejvyššího soudu stran rozhodnutí soudu o žádosti na přiznání bezplatné obhajoby, kdy je zřejmé, že soud nejednal na základě "podnětu", ale rozhodoval o žádosti stěžovatele.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že nebyl nikdy poučen o tom, kdo může být obhájcem v trestním řízení. Jestliže zákon stanoví, kdy může provádět obhajobu v trestním řízení, pak udělená plná moc je neplatná a tudíž ani podpis na podaném odvolání nemůže mít žádný právní následek, natož ten, že je odvolání odmítnuté jako podané neoprávněným zástupcem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
11. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právního závěru krajského soudu, s nímž se posléze ztotožnil i Nejvyšší soud, že odvolání podané J. B., a to jménem a ve prospěch stěžovatele, je odvoláním podaným osobou zjevně neoprávněnou, které je proto třeba zamítnout. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež stěžovatel předložil již v podaném dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud řádně zabýval.
12. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že odvolání podané jménem a ve prospěch stěžovatele bylo učiněno osobou k tomu neoprávněnou, neboť nebylo podáno ani samotným stěžovatelem, ani jeho obhájcem nebo jinou osobou k tomu oprávněnou na základě příbuzenského, rodinného či jiného vztahu (§247 odst. 2 tr. řádu). J. B. žádnou z osob výslovně uvedených v citovaném ustanovení není, nebyl tudíž oprávněn napadnout rozsudek krajského soudu odvoláním podaným svým jménem, byť ve prospěch obviněného. Není ani advokátem, který jediný může coby zvolený zástupce podat jménem obviněného a v jeho prospěch odvolání (§35 ve spojení s §41 odst. 2 tr. řádu). O podmínkách, za kterých lze daný rozsudek okresního soudu napadnout řádným opravným prostředkem, včetně výslovného vymezení okruhu osob, které jediné jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání, byl přitom stěžovatel v rozsudku krajského soudu, jehož převzetí stvrdil vlastnoručním podpisem, řádně poučen (bod 20 napadeného usnesení). Nejvyšší soud rovněž stěžovateli dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu nemohl být obecnými soudy aplikován procesní postup podle §59 odst. 3 tr. řádu (bod 22 napadeného usnesení), stejně tak lze odkázat na jeho přiléhavé odůvodnění stran bezplatné obhajoby (bod 24 napadeného usnesení).
13. Argumentaci krajského soudu a Nejvyššího soudu rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, přičemž jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu