ECLI:CZ:US:2020:3.US.212.20.1
sp. zn. III. ÚS 212/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele: SMART STAHL GMBH, sídlem Reisnerstrasse 34/15, Vídeň, Rakouská republika, zastoupeného Mgr. Danielem Truxou, advokátem sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 18 Co 271, 314/2019-144, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti POLDI TOLL s. r. o., sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 8. 7. 2019, č. j. 32 Nc 1208/2019-24, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 7. 2019, č. j. 32 Nc 1208/2019-46 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), nařídil na návrh stěžovatele předběžné opatření, jímž vedlejšímu účastníkovi uložil, aby nenakládal s peněžními prostředky na specifikovaných bankovních účtech a další povinnosti. Dobu trvání předběžného opatření určil obvodní soud tak, že skončí 3 měsíce od vykonatelnosti rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení, které je vedeno mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem u Mezinárodního Rozhodčího centra Spolkové hospodářské komory Rakouska ve Vídni.
V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu k odvolání vedlejšího účastníka zrušeno a řízení o vydání předběžného opatření bylo zastaveno z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Městský soud uvedený postup odůvodnil tak, že k předmětnému řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 12. 2. 2020, namítá, že mu městský soud napadeným usnesením odepřel právo na soudní ochranu, když se v rozporu se zákonem odmítl jeho návrhem dále zabývat. Stěžovatel k tomu dodává, že mu v souvislosti s uvedeným také vyvstala povinnost hradit náklady soudního řízení. Konkrétně stěžovatel namítá, že výklad §43 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rozhodčím řízení), učiněný městským soudem, je nesmyslný a v důsledku toho je odůvodnění napadeného usnesení nejasné a nelogické. V této souvislosti stěžovatel dále poukazuje na několik dalších řízení o vydání předběžných opatření mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, ve kterých soudy, včetně městského soudu, dříve rozhodly tak, že jejich mezinárodní příslušnost (pravomoc) je dána.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 12. odůvodnění]. Důvod tohoto přístupu spočívá ve faktu, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upravena pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí
o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv
a povinností.
Stěžovatel spatřuje svévoli městského soudu v tom, že řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření zastavil z důvodu, že v dané věci není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů.
Městský soud při odůvodnění uvedeného závěru nejprve citoval §6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. V této souvislosti městský soud dále citoval §22 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého, ukáže-li se v průběhu rozhodčího řízení nebo i před jeho zahájením, že by mohl být ohrožen výkon rozhodčího nálezu, může soud na návrh kterékoli strany nařídit předběžné opatření. Podle městského soudu lze na základě citovaných ustanovení zákona o rozhodčím řízení podat soudu návrh na nařízení předběžného opatření v průběhu rozhodčího řízení i před jeho zahájením.
V otázce, zda je podle zákona o rozhodčím řízení v dané věci (návrhu na nařízení předběžného opatření) místně příslušný soud na území České republiky, městský soud aplikoval §43 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého: "K řízení podle tohoto zákona je místně příslušný soud, v jehož obvodu se koná nebo konalo rozhodčí řízení, je-li toto místo v tuzemsku. Jinak je místně příslušný soud, který by byl místně příslušný, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy." Citované ustanovení interpretoval městský soud tak, že jeho první věta určuje místní příslušnost soudu (na území České republiky) pro případy, kdy byl návrh na vydání předběžného opatření podán až po zahájení rozhodčího řízení a současně jde o rozhodčí řízení, které probíhá v tuzemsku. Zatímco podle městského soudu druhá věta citovaného ustanovení určuje místní příslušnost soudu pro případy, kdy je návrh na vydání předběžného opatření podán před zahájením rozhodčího řízení (bod 16. odůvodnění usnesení městského soudu). Městský soud s ohledem na uvedené uzavřel, že v posuzovaném případě, kdy rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 6. 2. 2018 u Mezinárodního rozhodčího centra Spolkové hospodářské komory Rakouska ve Vídni
a rozhodčí nález bude/byl vydán v cizině, zde není český soud, v jehož obvodu se koná nebo se konalo rozhodčí řízení.
Z uvedeného vyplývá, že podle městského soudu není místní příslušnost soudu dána jak podle věty první §43 zákona o rozhodčím řízení - neboť předmětné rozhodčí řízení se nekoná v České republice - tak ani podle věty druhé téhož ustanovení - neboť v daném případě došlo k podání návrhu na vydání předběžného opatření až po zahájení předmětného rozhodčího řízení. Podstatou argumentace stěžovatele je naopak tvrzení, že druhá věta §43 zákona o rozhodčím řízení určuje místní příslušnost soudu také pro případy, kdy byl návrh na vydání předběžného opatření podán po zahájení rozhodčího řízení, které neprobíhá v tuzemsku.
K uvedenému Ústavní soud konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného
a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Městský soud aplikoval adekvátní podústavní právo a odůvodnění napadeného rozhodnutí se jeví ještě jako dostačující. Jakkoliv lze přisvědčit stěžovateli v tom, že důvody pro zastavení řízení mohly být v odůvodnění napadeného rozhodnutí pregnantněji vyjádřeny, nemůže jít podle Ústavního soudu o důvod pro jeho případný kasační zásah.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení netrpí vadou v podobě svévolného posouzení otázky příslušnosti (pravomoci) českých soudů. V tomto ohledu napadené rozhodnutí městského soudu ve věci návrhu na předběžné opatření vyhovělo omezenému testu ústavnosti, jak je ze strany Ústavního soudu v těchto věcech uplatňován.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu