ECLI:CZ:US:2020:3.US.2127.20.1
sp. zn. III. ÚS 2127/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Jiřím Nohou, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2020 sp. zn. 10 To 19/2020 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. února 2020 č. j. 20 T 29/2015-1178, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 20 T 29/2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 8. 2017 č. j. 10 To 48/2017-1010 pro trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona (bod I), pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona (bod II), znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku (bod III), jakož i pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (bod I - III). Za uvedené byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let a šesti měsíců. Stěžovatel byl též zavázán povinností uhradit poškozené nevlastní dceři Evě S. (jedná se o pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 725 512 Kč a poškozené osvojené dceři Petře B. (nyní S.) /jedná se o pseudonym/ nemajetkovou újmu ve výši 486 205 Kč, pročež poškozené byly se zbytkem svých nároků odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Bývalá manželka stěžovatele, Ema S. (jedná se o pseudonym), byla se svými nároky zcela odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel ve výše uvedené věci podal návrh na povolení obnovy řízení ke krajskému soudu, v němž předestřel nové důkazy, pročež navrhl, aby ve veřejném zasedání v obnovovacím řízení bylo vyslechnuto několik svědků a aby bylo nařízeno zpracování znaleckého posudku k věrohodnosti svědkyň Evy S. a Emy S. Krajský soud částečně vyhověl důkazním návrhům stěžovatele a vyslechl svědkyni Annu C. (jedná se o pseudonym), sestru stěžovatele, a svědkyni Pavlínu K. (jedná se o pseudonym), bývalou snachu stěžovatele. Provedení dalších důkazních návrhů stěžovatele bylo zamítnuto. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl poté podle §283 písm. d) trestního řádu jako nedůvodný zamítnut, neboť nebyly splněny podmínky pro nařízení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností podanou k vrchnímu soudu, který ji jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v návrhu na povolení obnovy řízení především navrhoval předvolání svědkyně Jarmily B. (jedná se o pseudonym), své sestry, s tím, že poškozená Petra S. se v červnu 2017 této svědkyni svěřila, že její matka Ema S. ji nutila a dokonce vyhrožovala, že musí vypovídat proti stěžovateli. Poškozená Petra S. nebyla v hlavním líčení před krajským soudem vyslechnuta, přičemž provedení tohoto důkazu bylo napadenými usneseními též zamítnuto. Stěžovatel v návaznosti na zamítnutí některých důkazních návrhů dovozuje, že skutkový stav je neúplně a chybně zjištěný a je založen na opomenutých, resp. neprovedených důkazech, tedy výsleších stěžejních svědkyň Petry S. a Jarmily B. Dle náhledu stěžovatele došlo k selekci důkazů v jeho neprospěch, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673), bod 13 odůvodnění; či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), bod 39 odůvodnění].
10. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10]. Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní skutečností prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), obdobně též usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a kupř. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004 č. 50178/99, bod 56 odůvodnění].
11. V souladu s uvedenými východisky je tedy nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem uplatnitelným pouze v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o povolení obnovy proto musí soud velmi pečlivě zjišťovat relevanci skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nálezy výše odkazované ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 nebo ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.
12. Aplikováno na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou napadena, postupovaly v souladu se všemi východisky výše uvedenými. Zejména krajský soud zkoumal dle náhledu Ústavního soudu dostatečně relevanci důkazních návrhů stěžovatele, když částečně těmto návrhům vyhověl a vyslechl dvě svědkyně, a to sestru stěžovatele, Annu C., a bývalou snachu stěžovatele, Pavlínu K. Nicméně v kontextu s důkazy provedenými v soudním řízení o meritu věci krajský soud dospěl k závěru, že obsah výpovědí nemůže zvrátit výsledky předchozího dokazování, když v tomto kontextu zejména odkazuje na výsledky znaleckého zkoumání, kdy byly znalecky zkoumány obě poškozené i stěžovatel, v řízení o meritu věci. Pokud jde o výpověď Pavlíny K., tato, jako přítelkyně poškozené Evy S., vypověděla toliko o tom, že se jí její přítelkyně nikdy nesvěřila s tím, že by byla stěžovatelem zneužívána. Výpověď svědkyně C. pak krajský soud vyhodnotil jako nedostatečně věrohodnou. Krajský soud odůvodnil způsob selekce důkazních návrhů v řízení o povolení obnovy řízení tím, že provedl pouze ty důkazy, které nebyly provedeny a o nichž nebylo jednáno v řízení o meritu věci, tj. výslech dvou uvedených svědkyň. Provedení ostatních důkazů krajský soud ve veřejném zasedání zamítl, neboť šlo o návrhy, které stěžovatel v různých obměnách uplatňoval po celé trestní řízení, a to jak v hlavním líčení, tak i ve veřejném zasedání před vrchním soudem v řízení o odvolání, přičemž jak krajský soud, tak i vrchní soud se s těmito námitkami, resp. důkazními návrhy, patřičně vypořádaly již v původním řízení, což vyplývá z meritorních rozhodnutí. Ústavní soud tedy po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledává, že by v posuzované věci došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu