ECLI:CZ:US:2020:3.US.2130.19.1
sp. zn. III. ÚS 2130/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele spolku AFGANVET, z. s., sídlem Makedonská 599/3, Praha 9 - Střížkov, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2019 č. j. 23 Cdo 475/2019-159, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2018 č. j. 3 Cmo 124/2017-138 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017 č. j. 32 Cm 10/2016-110, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Echo Media, a.s., sídlem Malostranské náměstí 203/14, Praha 1 - Malá Strana a 2) Vladimíra Ševely, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 32 Cm 10/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 32 Cm 10/2016-110 městský soud z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení proti vedlejšímu účastníkovi č. 2 (I. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 2 (II. výrok), zamítl žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnice č. 1 uveřejnit do pěti dnů od právní moci rozsudku na viditelném místě (ve velikosti minimálně 1/4 stránky) v týdeníku Echo a na titulní straně webového portálu Echo24.cz po dobu nejméně jednoho týdne článek s omluvou následujícího znění: "Omlouváme se za poškození pověsti spolku AFGANVET, z. s., ke kterému došlo v článcích Vladimíra Ševely týkajících se pomníku na Olšanských hřbitovech v Praze" (III. výrok), zamítl žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnice č. 1 odstranit z webového portálu Echo24.cz články
"V Praze odhalili pomník okupantům z roku 1968. Odstranit nelze", uveřejněný dne 17. 3. 2014
"Kauza pomník okupaci 1968: Kreml zkouší, co mu dovolíme", uveřejněný dne 18. 3. 2014
"Schwarzenberg: Pomník ruským okupantům je drzost", uveřejněný dne 18. 3. 2014
"Protesty proti pomníku okupantům 1968 sílí. Jen Hudeček mlčí", uveřejněný dne 19. 3. 2014
"Z pomníku okupantům zmizely nápisy. Ale kdo je odstranil?", uveřejněný dne 20. 3. 2014
"Desku z pomníku okupantům odstranili sami afghánští veteráni", uveřejněný dne 20. 3. 2014
"K nápisu Jan Palach na pomníku okupantům se přiznal známý aktivista", uveřejněný dne 28. 3. 2014 (bod IV. výroku),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí č. 1 (V. výrok).
3. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jestliže stěžovatel odhalil na Olšanských hřbitovech památník s nápisem v češtině a ruštině "Na památku padlým v mírových misích a novodobých válečných konfliktech. / Věčná památka a sláva padlým vojínům internacionalistům a mírotvorcům" za přítomnosti osob v žalobě uvedených (veteránů Ruské federace, zaměstnanců velvyslanectví Ruské federace, Běloruska, Ukrajiny a veteránů Českého svazu bojovníků za svobodu), toto odhalení vyvolalo převážně negativní reakci veřejnosti. Nevhodně zvolený text na pomníku dle městského soudu nepochybně vyvolává asociaci se srpnem 1968 a lze jej vyhodnotit i jako provokaci. Není přitom rozhodné, zda takový úmysl stěžovatel skutečně měl, a jak obsah nápisů hodnotí ruská strana. Hodnotící úsudky vyjádřené v předmětných článcích tak v souvislosti s historickou zkušeností obyvatelstva České republiky s tzv. internacionální pomocí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nepřesahují ústavní právo vyjadřovat názory a činit hodnotící soudy.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 č. j. 3 Cmo 124/2017-138 rozsudek městského soudu ve III. a IV. výroku potvrdil, V. výrok změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici č. 1 na náhradě nákladů řízení 11 979 Kč (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud se shodl s městským soudem v tom, že informace uveřejněné v článku "V Praze odhalili pomník okupantům z roku 1968. Odstranit nelze", stejně jako v navazujících článcích uveřejněných na serveru Echo24.cz, jsou hodnotícími úsudky, a kritika v nich obsažená je založena na možném výkladu textu, který byl na pomníku vyjádřen v azbuce, a který v kontextu historické zkušenosti tuzemského obyvatelstva může vést k vytvoření dojmu, že pomníkem mají být uctěni i vojáci, kteří se účastnili srpnových událostí v roce 1968. Byť vedlejším účastníkem č. 2 učiněná kritika logicky nemusí vyvolat příznivý pohled veřejnosti na stěžovatele, nepřesáhla dle vrchního soudu přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
5. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. 23 Cdo 475/2019-159 jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou sporu je jeho nesouhlas s článkem vedlejší účastnice č. 1, v němž se konstatuje, že "v Praze odhalili pomník okupantům z roku 1968". Text epitafu na památníku je přitom následující: Na památku padlým v mírových misích a novodobých válečných konfliktech. / Věčná památka a sláva vojínům internacionalistům a mírotvorcům. Stěžovatel v řízení předložil znalecký posudek, z nějž je patrno, že internacionální voják je pojem označující vojáka bojujícího v afgánsko-sovětském konfliktu v letech 1979 - 1989, a nikoli vojáka armády okupační zasahující v Československu v roce 1968. Soudy dle stěžovatele pochybily, když založily svá rozhodnutí na konstatování, že internacionální voják, znamená účastník mezinárodních misí, a tedy lze pod takový pojem řadit i vojáka sovětské armády účastnícího se v roce 1968 okupace Československa. Uvedené vytržení z kontextu namířené proti lidem, kteří padli v Afganistánu a nemají nic společného s okupací republiky v roce 1968, má stěžovatel za hanebné. Stěžovatel namítá, že soudy jednak nerespektovaly závěry znaleckého posudku, jednak opomněly proces aktualizace, tedy nenahlížely na povahu sdělení v aktuálním světle a interpretovaly článek způsobem, který nebere ohled na současné trendy v médiích. Stěžovatel zdůrazňuje, že v Československu v roce 1968 nebyla válka, a tedy ani nemohl být sjednáván mír, v roce 1968 podle historických zdrojů při okupaci Československa padl jediný sovětský voják - v tomto světle se jeví tvrzení účastnice č. 1, že pomník je určen okupantům, jako zcela absurdní, a rovněž z názvu stěžovatele (Afganvet) je zřejmé, že jeho zájmy směřují skutečně k válečným a mírovým misím, či bojovým akcím, nikoli k bezpečnostním opatřením a historicky potvrzeným omylům, jakým byla okupace Československa v roce 1968. Epitaf pomníku tak nemůže dopadat na vojáky z roku 1968.
7. Stěžovatel závěrem předkládá, stejně jako již dříve Nejvyššímu soudu, následující otázky:
1. Je namístě zvýšenou ochranu kritiky uskutečněné ve veřejném prostoru aplikovat i v případech, kdy kritika cílí na předmět piety? Ještě jinak: jakým způsobem se test proporcionality veřejného sdělení proti ochraně osobnosti modifikuje vlivem pietního prvku?
2. Je namístě připustit záměrnou dezinterpretaci skutečnosti tam, kde zjevně nemá za cíl podnítit veřejnou diskusi, jako by tomu bylo například v akademickém prostoru, nýbrž sleduje politické zájmy založené na xenofobním programu?
3. Je namístě výkladem posilovat již ze zákona zvýšenou ochranu novinářské licence za situace, kdy digitální prostor se svým on-line modem akceleroval informační boom natolik, že informace již nemají a nemohou mít kritický účinek?
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Úkolem Ústavního soudu naopak není odpovídat stěžovateli na teoretické otázky ohledně ochrany kritiky v případně existence prvku piety, či záměrné dezinterpretace např. v akademickém prostoru či v období akcelerace informačního boomu.
10. Ústavní soud má za to, že městský soud srozumitelně a ústavně souladným způsobem odůvodnil, proč uvedený nápis na pomníku, zejména slova "sláva padlým vojínům internacionalistům", mohl být v České republice s ohledem na historický kontext s invazí a následnou okupací vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 legitimně podroben hodnotícímu úsudku, tak, jak jej učinila vedlejší účastnice č. 1 ve svých článcích, aniž by tím současně zasáhla do dobré pověsti stěžovatele. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takový závěr městského soudu bylo možno označit za extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je srozumitelně odůvodněn, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu.
11. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soudy vykládaly dotčené články tendenčně, tedy v souladu s aktuálním mediálním šířením negativních emocí vůči Rusům. Jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud, pro posouzení věci není rozhodné, komu je určen pomník vybudovaný stěžovatelkou, nýbrž to, zda je legitimní vyjádření názoru na existenci takového pomníku, resp. nápisu na něm. Míru snášenlivosti kritiky je přitom nutné stanovit s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o diskusi o věcech veřejných. Z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by při posuzování obsahu dotčených článků soudy reflektovaly jakékoli negativní názory na Ruskou federaci, její státní příslušníky, či příslušníky její armády. Má-li stěžovatel za to, že soudy vytrhují z kontextu pojem internacionální voják, je nutno konstatovat, že je to naopak stěžovatel, kdo se zaštiťuje tímto pojmem v obecné rovině, nepřihlíží k událostem roku 1968 a vyjadřuje rozhořčení nad tím, jak je možné spojit tento pojem s příslušníky armád Varšavské smlouvy zasahujících v Československé socialistické republice v roce 1968.
12. Namítal-li stěžovatel, že soudy nerespektovaly závěry znaleckého posudku k pojmu "internacionální voják", Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde mimo jiné o případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V posuzované věci městský soud provedl důkaz stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem vypracovaným JUDr. Ing. Josefem Zouharem, v odůvodnění napadeného rozsudku však konstatoval, že uvedený důkaz nepovažoval za relevantní, neboť znalec se zabýval otázkami, které si soud vyhodnotil sám. S tímto postupem se ztotožnil i vrchní soud. Je tedy zřejmé, že se soudy nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Městský soud přitom nepostupoval nezákonně, jak tvrdí stěžovatel, když konstatoval obsah znaleckého posudku, odbornou otázku z vojenské terminologie k významu pojmu "internacionální voják" si však posoudil sám a text na památníku s ohledem na historické souvislosti označil jako nevhodný a jeho kritiku za nezasahující do dobré pověsti stěžovatele.
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu. V posuzované věci odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí vrchního soudu nezjistil ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným, a k stěžovatelem v dovolání předloženým otázkám konstatoval, že řešením otázky č. 1 a 3 se vrchní soud vůbec nezabýval, a otázkou č. 2 stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění vrchního soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, když uvádí, že kritika vedlejší účastnice č. 1 byla motivována politicky. Je tedy zjevné, že stěžovatel opakovaně napadá soudy provedené dokazování a závěry z něho vyplývající. Jestliže však Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu