ECLI:CZ:US:2020:3.US.2169.20.1
sp. zn. III. ÚS 2169/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Kateřinou Turnhöfer, advokátkou, sídlem Evropská 2758/11, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č. j. 24 Co 29/2020-75, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a L. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 18 C 354/2018-54 uložil stěžovateli s účinností od 4. 6. 2018 do 4. 12. 2018 přispívat na výživu vedlejší účastnice částku 10 500 Kč měsíčně (I. výrok), zaplatit jí nedoplatek na výživném za období od 4. 6. 2018 do 4. 12. 2018 ve výši 63 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč (II. výrok) a nahradit náklady řízení ve výši 1 500 Kč (III. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že základní předpoklady pro existenci práva vedlejší účastnice na výživné jsou naplněny, když se vedlejší účastnici, která není za stěžovatele provdána, narodil dne XX syn, přičemž otcovství stěžovatele bylo určeno souhlasným prohlášením podle §779 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník". Při určení výše měsíčního výživného vyšel okresní soud z částky 10 500 Kč požadované vedlejší účastnicí, kterou považoval za odůvodněnou, neboť alespoň o tuto částku se snížil průměrný čistý měsíční příjem vedlejší účastnice, porovnal-li jej soud s výší rodičovského příspěvku v rozhodném období.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 24 Co 29/2020-75 rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu a shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že zákonná kritéria (§920 občanského zákoníku) stanovená pro vznik práva na výživu neprovdané matky, byla naplněna. Krajský soud k odvolacím námitkám stěžovatele konstatoval, že je zásadně nerozhodné, zda vedlejší účastnice v rozhodném období se stěžovatelem žila, a z jakého důvodu společnou domácnost opustila, či zda stěžovatele uvedla v omyl, když s ním od počátku neměla v úmyslu žít ve společné domácnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí pominul nutnost posouzení hypotézy upravující výživné neprovdané matce v celé její šíři, ačkoliv stěžovatel na nutnost komplexního výkladu dotčeného institutu v odvolání výslovně upozorňoval. Dle stěžovatele se krajský soud v odůvodnění rozsudku s uvedenými námitkami nevypořádal, pouze bez bližšího vysvětlení uvedl, že stěžovatelem popsané okolnosti nemají vliv na základ samotného nároku vedlejší účastnice, a ani nejde o důvody, pro které by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel je přesvědčen, že neúplný výklad normy hmotného práva okresním a krajským soudem měl za následek jeho neúspěch v předmětném sporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
7. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, které shodně konstatovaly, že zákonná kritéria stanovená občanským zákoníkem pro vznik práva na výživu neprovdané matky byla naplněna.
8. Ústavní soud připomíná relevantní právní úpravu, kdy podle §920 odst. 1 věty první občanského zákoníku platí, že není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Pro určení rozsahu výživného jsou podle §913 odst. 1 občanského zákoníku rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.
9. Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů se otázkou majetkových poměrů na straně obou rodičů důkladně zabývaly. Vedlejší účastnicí požadovanou výši výživného soudy měly za přiměřenou, když vycházely z výdělku stěžovatele v rozhodném období (jako příslušníka Generální inspekce bezpečnostních sborů, a dále jako zastupitele a po volbách v roce 2018 jako místostarosty) a z jím tvrzených a soudem zjištěných výdajů; dále vzaly soudy v potaz běžné výdaje na živobytí vedlejší účastnice a situaci stěžovatele v období následujícím po rozhodném období, a přihlížely též k výši výživného hrazeného stěžovatelem na nezletilého syna účastníků.
10. Namítá-li stěžovatel, že jej vedlejší účastnice uvedla v omyl, když od počátku neměla v úmyslu vychovávat syna ve společné domácnosti s ním, nýbrž se svou matkou, již okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednak tomuto závěru skutková zjištění učiněná soudem nenasvědčují, neboť vedlejší účastnice žila se stěžovatelem do 1,5 roku věku dítěte, jednak by jí právo na výživné svědčilo i v případě, že by jejím úmyslem bylo vychovávat dítě se svou matkou, a nikoli se stěžovatelem. Okresní soud zdůraznil, že vztah mezi matkou a otcem dítěte je pro existenci nároku na výživné neprovdané matky nerozhodný, přičemž toto právo má neprovdaná matka i tehdy, otěhotní-li např. při nahodilém pohlavním styku. Těmto závěrům nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, neboť vyjadřují, jak také konstatoval okresní soud, zákonnou ochranu, pod kterou se nachází mateřství neprovdaných matek.
11. Krajský soud shodně uvedl, že předpokladem pro vznik práva na výživné neprovdané matky není dřívější soužití s otcem dítěte, když cílem této právní úpravy je ochrana neprovdané matky v majetkové sféře. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že se odvolacími námitkami týkajícími se jeho uvedení vedlejší účastnicí v omyl či odkazem na rozpor přiznání výživného s dobrými mravy krajský soud nezabýval. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu i z napadeného rozsudku krajského soudu se jednoznačně podává, že otázka vůle matky, tedy zda vůbec dítě mít chtěla, nebo s kým je chtěla následně vychovávat, je ve vztahu k jejímu nároku na výživné bezpředmětná, jakékoli stěžovatelem tvrzené skutečnosti v tomto smyslu proto neumožňují dojít k závěru o rozporu přiznání uvedeného nároku s dobrými mravy.
12. Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutím krajského soudu v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jeho výkladem §920 občanského zákoníku a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť takový postup je možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu