ECLI:CZ:US:2020:3.US.2217.20.1
sp. zn. III. ÚS 2217/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jiřiny Lowákové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 3532/2018-372, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 55 Co 69/2018-330, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 C 38/2008-283, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdí porušení svého práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a principu legitimního očekávání rozmnožení majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelka žalobou domáhala zaplacení celkové částky 925 000 Kč s příslušenstvím. Požadovala částku 474 002,55 Kč jako náhradu újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, dále částku 426 357,55 Kč jako náhradu škody za nepřiznané náklady řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 14 C 138/99 a částku 24 640 Kč představující škodu, která jí měla vzniknout uplatněním předžalobního nároku u žalované České
republiky - Ministerstva spravedlnosti. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 168 955 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 255 047,50 Kč s příslušenstvím (výrok II) a zastavil řízení o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 424 002,55 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku I co do výše úroku z prodlení a potvrdil je co do částky 15 110 Kč s příslušenstvím, ovšem v rozsahu zbylé, stěžovatelce obvodním soudem původně přiznané částky, její žalobu zamítl. Vzal totiž v úvahu, že stěžovatelce byla v předchozích fázích řízení již poskytnuta částka 98 640 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, jelikož stěžovatelka nevymezila žádnou otázku zakládající přípustnost dovolání.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává i tím, že dle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že jí bylo odškodnění přiznáno i za průtahy v samotném (navazujícím) odškodňovacím řízení, a to navýšením o 50 % oproti situaci, kdy by byla stěžovatelka odškodňována jen za průtahy v původním řízení o určení vlastnictví [k tomuto původnímu řízení srov. také nález sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235), kde se Ústavní soud zabýval překvapivostí aplikace §150 o. s. ř., a to právě v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 138/99]. Takové navýšení lze ovšem i podle Ústavního soudu považovat za výrazné. Zároveň obecné soudy v právě posuzované věci stěžovatelku nijak nepostihovaly za její chování v řízení (nevycházely tedy např. z toho, že by se stěžovatelka na průtazích podílela, což ani stěžovatelka netvrdí); už proto tedy není přiléhavý odkaz stěžovatelky na rozsudek Evropský soud pro lidská práva ze dne 25. 11. 2010 ve věci Golha proti České republice (č. stížnosti 7051/06).
10. Navíc již městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vysvětlil, že na věc nelze nahlížet čistě technicky tak, že by se výše odškodnění stěžovatelce přiznaná měla automaticky rovnat součtu náhrady, kterou by stěžovatelka získala, pokud by vedla samostatné odškodňovací řízení za průtahy v řízení o určení vlastnictví a dále pak za průtahy v samotném prvním řízení o odškodnění. Řízení o odškodnění nesprávného úředního postupu (průtahů v řízení) by mělo podle městského soudu zohledňovat pokud možno veškeré průtahy, aby bylo zamezeno řetězení jednotlivých odškodňovacích řízení. To má pozitivní dopad i pro samotnou stěžovatelku jako účastníka řízení: odškodnění se totiž za této situace domůže dříve a za vynaložení menších nákladů a menšího úsilí. Vzhledem k tomuto východisku je pak ústavně akceptovatelné, pokud městský soud aspekt složitosti původního řízení o určení vlastnictví a dobu přerušení řízení (obé jako kritéria pro částečné snížení odškodnění za průtahy) odečetl od celkové výše odškodnění přiznané stěžovatelce jak za průtahy v původním řízení o určení vlastnictví, tak za průtahy v řízení o odškodnění.
11. Namítá-li stěžovatelka nyní, že výše jí přiznaného zadostiučinění za průtahy v řízení je extrémně nízká (stěžovatelce bylo vyplaceno na odškodném celkem 113 750 Kč), což samo o sobě podle stěžovatelky mělo založit přípustnost dovolání, pak stěžovatelka ani v ústavní stížnosti dostatečně přesvědčivě nevysvětluje, jak k tomuto závěru dospěla. Naopak je možno uvést, že obvodní i městský soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích prezentovaly přesný výpočet a úvahy, jak k výsledné částce dospěly a lze tedy podle Ústavního soudu rozlišit, jakou částku stěžovatelce jako odškodnění za průtahy v té které části řízení přiznaly. Navíc obecné soudy se ve věci stěžovatelky - byť tato v ústavní stížnosti argumentuje do jisté míry protisměrně - nespokojily jen s existencí procesní složitosti (tedy s okolností, kolikrát bylo v daném řízení rozhodováno o opravném prostředku), ale zabývaly se i obsahovou složitostí původního řízení o určení vlastnictví (srov. výslovně str. 3 rozsudku městského soudu, když stěžovatelka věcně závěr o obsahové složitosti tohoto řízení v ústavní stížnosti nenapadá).
12. Proto ani Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání stěžovatelky odmítl. I podle Ústavního soudu se totiž zejména městský soud se všemi námitkami stěžovatelky - právě s ohledem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - náležitě vypořádal.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu