ECLI:CZ:US:2020:3.US.222.20.1
sp. zn. III. ÚS 222/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 59 Co 237/2019-533, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a M. S. a nezletilého O. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i jeho práva podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 6. 2019 č. j. 0 Nc 1202/2013-480 byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilým. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 č. j. 59 Co 237/2019-533 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že od posledního rozhodování o návrhu stěžovatele na úpravu styku, ke kterému došlo dne 22. 9. 2015, nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala nutnost úpravy styku v zájmu nezletilého, a současně nebylo v řízení prokázáno stěžovatelem tvrzené citové pouto mezi ním a nezletilým. Krajský soud posuzoval návrh stěžovatele i s ohledem na věkový posun nezletilého a na specifické okolnosti věci, kdy se stěžovatel nachází v dlouhodobém výkonu trestu. Krajský soud dospěl k závěru, že osobní kontakt nezletilého a stěžovatele, kteří se naposledy ojediněle a krátkodobě viděli v květnu 2014, kdy vedlejší účastnice s nezletilým navštívila stěžovatele ve věznici, nemohl objektivně vést k utvoření vazby nezletilého ke stěžovateli již vzhledem k útlému věku nezletilého. Absence vazby nezletilého k stěžovateli byla taktéž prokázána pozdějším psychologickým vyšetřením. Uvedené dle krajského soudu odůvodňuje nemožnost aktuálně upravit styk stěžovatele s nezletilým ani v přímé ani v nepřímé formě, kterou ostatně (telefonický styk) nezletilý dlouhodobě odmítá, a jiná forma elektronické komunikace není vzhledem k pobytu stěžovatele ve věznici s nejpřísnějším režimem a vzhledem k věku nezletilého možná. Soud přihlédl taktéž k tomu, že důvod odloučení nezletilého od stěžovatele spočíval v tom, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen k výjimečnému dlouhodobému trestu odnětí svobody v délce 25 let (předpokládaný výstup z trestu dne 14. 6. 2036). Dle názoru krajského soudu je v nejlepším zájmu nezletilého, aby teprve poté, až bude citlivě a pod odborným vedením seznámen objektivně s celou problematikou odsouzení stěžovatele, byl zvažován nejprve vhodnou formou nastavený nepřímý styk a následně eventuálně i přímý styk stěžovatele s nezletilým.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že od posledního rozhodnutí ve věci nedošlo k podstatné a prokazatelné změně poměrů. Stěžovatel je přesvědčen, že nezletilý dospěl do věku, kdy je důležité, aby si vytvořil pevný vztah s otcem, aby v budoucnu nedošlo k odcizení. Stěžovatel připouští, že nezletilý se narodil v době, kdy stěžovatel byl již omezen na svobodě, vedlejší účastnice s nezletilým jej však navštěvovali, a to až do roku 2014, poté probíhal alespoň telefonický kontakt. Vztah mezi stěžovatelem a synem tak byl navázán, prohluboval se, a byl nedůvodně ukončen ze strany vedlejší účastnice. Od té doby se stěžovatel snaží styk se synem upravit soudně. Obecné soudy dle stěžovatele neúměrně přihlížejí ke skutečnosti, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, přestože to není bez dalšího důvod k neumožnění styku s nezletilým. Stěžovatel má za to, že nebylo řádně a důkladně zjištěno, jak silný má vztah stěžovatel s nezletilým a zda nebyl úsudek nezletilého ovlivněn vedlejší účastnicí. Soud také nezjišťoval, jestli je v zájmu syna, aby udržoval kontakt se stěžovatelem, a to jak z krátkodobého, tak z dlouhodobého hlediska jeho vývoje a nezabýval se tím, jaký vliv má na nezletilého fakt, že je od stěžovatele odloučen a nemůže se s ním stýkat. Stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853), podle kterého aby byl naplněn pozitivní závazek státu umožnit vězněným kontakt s jejich dětmi, je zpravidla nezbytné styk rodiče s dítětem upravit v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, je-li vztah mezi oběma rodiči konfliktní. Stěžovatel je přesvědčen, že k zpřetrhání vazeb mezi ním a nezletilým nedošlo, resp. že tyto vazby nebyly narušeny natolik, aby je nebylo možno znovu obnovit. Stěžovatel má o nezletilého zájem a chtěl by vztah s ním rozvíjet. Navržené důkazy ke skutečnosti, že i nezletilý má zájem se se stěžovatelem stýkat, však nebyly soudem provedeny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
7. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj závěr, že aktuální způsob informování stěžovatele o záležitostech nezletilého písemnou formou dostatečně odpovídá požadavku stěžovatele na udržení informovanosti o nezletilém a je v nejlepším zájmu nezletilého. Tento závěr také odpovídá názoru opatrovníka, který považuje stěžovatelem navrhovaný přímý či nepřímý styk pro nezletilého za zatěžující a stresující.
8. Nelze přitom stěžovateli přisvědčit v tom, že soudy řádně nezjistily skutkový stav ohledně existence citového pouta mezi nezletilým a stěžovatelem, a kladly důraz na odsouzení stěžovatele za závažný trestný čin. Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že zásadním důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele nebyla skutečnost, že se stěžovatel aktuálně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž to, že mezi ním a nezletilým nebylo vytvořeno citové pouto požívající zákonné (i ústavní) ochrany, jak konstatuje stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud vycházel při přijetí tohoto závěru mimo jiné ze zprávy psycholožky, v jejíž odborné péči je nezletilý od svých pěti let, podle které absentuje vztah nezletilého k otci. Tento závěr má dle soudu logické opodstatnění vyplývající z účastníky nezpochybňovaného skutkového stavu, podle kterého se narodil nezletilý v době, kdy byl stěžovatel již omezen na svobodě, a nebyly tak dány podmínky pro vytvoření vztahu mezi nezletilým a stěžovatelem. Závěr krajského soudu odpovídá i dokazování provedenému okresním soudem, z něhož vyplývá, že s nezletilým byl proveden pohovor okresním soudem i znalkyní, nezletilý si je vědom skutečnosti, že stěžovatel "je ve vězení za vraždu", nechce o stěžovateli hovořit ani se seznámit s dalšími okolnostmi vztahujícími se k trestné činnosti a odsouzení stěžovatele, a telefonáty se stěžovatelem mu nejsou příjemné. Dle zprávy psychologa se přitom nejeví vhodné seznámit nezletilého s uvedenými záležitostmi nyní v jeho současném vývojovém stádiu, kdy od září roku 2019 započal docházku na základní škole, s čímž je spojena nezanedbatelná psychická zátěž nezletilého související se změnou kolektivu, denního režimu, vznikem školních povinností apod.).
9. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry napadeného rozsudku, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud své závěry založil na řádně provedeném dokazování a odůvodnil je způsobem, který dostál požadavkům nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 22/17 (N 145/86 SbNU 455), v němž se považuje za nezbytné, aby se soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu, a aby svůj závěr v tomto směru také řádně zdůvodnily, a to s odkazem na relevantní důvody, a nikoliv pouze pomocí obecného konstatování, že návštěva ve vězení by pro nezletilé dítě mohla představovat trauma.
10. Ústavní soud připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu