ECLI:CZ:US:2020:3.US.2239.20.1
sp. zn. III. ÚS 2239/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 7 Tdo 469/2020-410, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 9. 2019 č. j. 13 To 166/2019-345, rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 26 T 19/2019-311 a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit poškozené J. R. na náhradě škody částku ve výši 240 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně ode dne 24. 5. 2013 do zaplacení. Uvedeného zločinu se stěžovatel dopustil následujícím způsobem. Stěžovatel byl poškozenou J. R. zmocněn k tomu, aby ji zastupoval jako zmocněnec v jednání s pojišťovnou, která měla poškozené poskytnout pojistné plnění za újmu způsobenou v souvislosti se smrtí jejího syna při dopravní nehodě zaviněné třetí osobou. Stěžovatel obdržel od pojišťovny platbu ve výši 255 000 Kč, jež mu byla vyplacena ve prospěch poškozené, pročež si tuto částku ponechal pro vlastní potřebu.
3. K odvolání stěžovatele zrušil krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že usnesením Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takto stěžovatel rozporuje skutková zjištění, která Nejvyšší soud přejal v napadeném usnesení, když nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání a uvádí k tomu, že plná moc mu udělená poškozenou směřovala pouze k uplatnění nároků vyplývajících z usmrcení, přičemž s poškozenou neměl uzavřenou smlouvu o úschově. Tvrzení nižších soudů, že vystupoval jako advokát, jsou založena toliko na domněnkách svědkyně J. J.
6. Stěžovatel namítá procesní vadu, která spočívá v tom, že v prvním stupni rozhodl v posuzované věci soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť místo senátu rozhodoval samosoudce. K tomu dále podotýká, že rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat označení soudu a jména soudců, kteří se na rozhodnutí podíleli, což však v rozsudku okresního soudu chybí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel částečně brojí svými námitkami proti skutkovým zjištěním nižších soudů, která do svých právních závěrů převzal v napadeném usnesení Nejvyšší soud (námitky ohledně právní kvalifikace skutku, když stěžovatel rozporuje kvalifikované spáchání zpronevěry jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného). Ústavní soud námitkám skutkové povahy nemůže přisvědčit, neboť z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, vyplývá, že obecné soudy postupovaly pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení, až na výjimky tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených, posuzovat. Z provedeného dokazování zejména před okresním soudem nelze dovodit, že by byl rozsah dokazování nedostatečný anebo že by právní závěry neodpovídaly zjištěnému skutkovému ději. Bylo zjištěno, že poškozená trpí psychiatrickou diagnózou, pro niž je omezena ve svéprávnosti, dále byla zajištěna e-mailová komunikace mezi stěžovatelem a pojišťovnou, z níž je zřejmé, že stěžovatel vystupoval v zastoupení poškozené, kterou vydával za svou klientku a krom pojistného od pojišťovny vyžadoval i náklady právního zastoupení ve výši 15 000 Kč. Pro účely vyplacení pojistného a požadovaných nákladů právního zastoupení sdělil stěžovatel pojišťovně své číslo bankovního spojení, pročež uvedl, že jde o účet advokátní kanceláře. Z plné moci rovněž vyplývá, že stěžovatel byl zmocněn k uplatnění nároků spojených s výplatou pojistného za smrt syna poškozené. Takto zjištěný skutkový stav a právní kvalifikace jednání stěžovatele na něm založená nezakládá zásah do práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Další svou námitkou stěžovatel brojí proti procesnímu pochybení, k němuž došlo v řízení před okresním soudem, kdy je v záhlaví rozsudku okresního soudu uvedeno, že rozsudek byl vydán samosoudcem, byť ve věci měl rozhodovat senát. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval dostatečně, když ze záznamů z hlavního líčení zjistil, že jde toliko o chybu v písemném vyhotovení rozsudku, neboť ve věci senát již od nařízení hlavního líčení zasedal, a to ve složení z předsedy senátu Mgr. Sedlaříka a dvou přísedících, Emy Bolemantové a Jaroslavy Wallové. Na konci rozsudku je již uveden Mgr. Sedlařík jako předseda senátu, nikoliv jako samosoudce. Stěžovatel v této souvislosti ještě poukazuje na skutečnost, že při vyhlášení rozsudku bylo postupováno v rozporu zejména s §120 trestního řádu, v němž je uvedeno, že po úvodních slovech "Jménem republiky" musí rozsudek obsahovat označení soudu a jména soudců, kteří se na rozsudku podíleli. Stěžovateli lze přisvědčit do té míry, že skutečně došlo k formálním pochybením při vyhlášení rozsudku i v jeho vyhotovení. Z hlediska možného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele je však určující, že ve skutečnosti došlo k projednání věci stěžovatele před soudním senátem, který byl správně obsazen v souladu s rozvrhem práce a naplňoval požadavky vymezené čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy byl nestranný a nezávislý. Dílčí formální pochybení, k němuž došlo při vyhlášení, resp. při vyhotovení rozsudku stěžovateli nemohlo způsobit žádnou újmu na jeho procesních právech vyplývajících z ústavního pořádku. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že ne každé pochybení obecných soudů má "automaticky" za následek zásah do základních práv a svobod účastníků řízení. Kasace napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu by vedla k neúměrnému prodlužování trestního řízení v rozporu s požadavkem přiměřené délky trestního řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a neodůvodněně by narušovala právní jistotu dalších účastníků řízení (zde poškozené).
12. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu