ECLI:CZ:US:2020:3.US.2280.20.1
sp. zn. III. ÚS 2280/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Karlem Vlčkem Ph.D., advokátem se sídlem U Hostavického potoka 787/37, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, č. j. 8 Tdo 47/2020-1407, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 To 41/2019, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 42 T 9/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi byly porušeny zásady nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti městský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 17 let. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na základě kterého vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek městského soudu zrušil, změnil právní kvalifikaci spáchaného zločinu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Spolu s překvalifikováním trestného jednání byl stěžovateli vrchním soudem snížen trest odnětí svobody na 16 let. Následně podal stěžovatel proti tomuto rozsudku dovolání, které však Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy všech stupňů dospěly k závěru, že po předchozí dohodě se spoluobviněným přicestoval do České republiky na třídenní pobyt s úmyslem zavraždit poškozeného a několik málo hodin po vraždě zase odcestoval. Základem všech jejich úvah je dohoda stěžovatele se spoluobviněným o účelovosti jejich krátkého pobytu na území České republiky. Tento závěr však soudy pouze předpokládaly, jelikož o předchozí dohodě stěžovatele a druhého odsouzeného neexistuje jediný důkaz. Z provedeného dokazování pouze vyplývá, že stěžovatel spolu s druhým odsouzeným přicestovali do České republiky, ubytovali se poblíž místa spáchání vraždy a pak společně odcestovali. Rozhodně nelze vyloučit, že stěžovatel přicestoval do České republiky s jiným cílem, např. poškozeného vydírat, vyhrožovat mu, či se dopustit jakéhokoliv jiného protiprávního jednání. Nelze tedy ani vyloučit, že oba pachatelé byli domluveni na spáchání jiného trestného činu a druhý odsouzený spáchal exces. Stejně tak nelze vyloučit, že vražedný úmysl měl pouze druhý odsouzený, aniž by o něm stěžovatele zpravil. Závěr o záměru usmrtit poškozeného proto nelze založit na pouhých domněnkách. Subjektivní stránka trestného činu, tj. jeho úmysl, musí být totiž prokázána nade vši pochybnost. V posuzovaném případě však z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by stěžovatel přicestoval do České republiky s vražedným úmyslem. Stejně tak u něj nebyla zajištěna vražedná zbraň a nebyla zjištěna žádná komunikace mezi stěžovatelem a spolupachatelem, ze které by vražedný úmysl vyplýval, a nebyly prokázány rovněž žádné přípravy směřující k vraždě. K tomu je třeba přičíst fakt, že mezi stěžovatelem a zavražděným nebyla prokázána žádná vazba, vyjma fotografie zavražděného nalezené v telefonu stěžovatele. U té však nebylo prokázáno, jak se do mobilního telefonu stěžovatele dostala, přičemž v průběhu řízení bylo prokázáno, že tato fotografie nebyla získána způsobem, který popsala ukrajinská policie v předávacích dokumentech, a jedná se tak o důkaz získaný nezákonným způsobem a tedy nezpůsobilý prokázat jakékoliv skutečnosti v trestním řízení. Přesto odvolací soud učinil jednoznačný závěr, že se jedná o usvědčující důkaz. Nezákonné získání důkazu nelze bagatelizovat, a to tím spíše, je-li z něj dovozována vina stěžovatele při spáchání tak závažného zločinu. Stěžovatel uzavírá, že závěr soudů, že spáchal zločin vraždy úmyslně a po předchozí úvaze, je rozporný s provedeným dokazováním. Stejně tak se soudy nevěnovaly tomu, zda jednání obou pachatelů bylo vedeno společným úmyslem či nikoliv, resp. z čeho společný úmysl vyplývá. Za dané důkazní situace proto měly soudy přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť v dané věci existovaly zásadní pochybnosti o vině stěžovatele, k jejímuž prokázání je nutné prokázat úmyslné zavinění, a to jak ve vztahu ke spolupachatelství, tak k samotné právní kvalifikaci skutku.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
6. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky, to však pouze v situaci, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene.
7. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž nezjistil, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
9. K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že městský soud pečlivě zvážil důkazní situaci a zdůvodnil své úvahy, které vedly k závěru o vině stěžovatele. S ohledem na konkrétní průběh zločinu vraždy je jasné, že tento skutek se odehrál bez přímých svědků. Na místě činu nebyly zanechány ani jiné přímé důkazy, avšak na základě uceleného řetězce na sebe navzájem navazujících nepřímých důkazů bylo možné dospět k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele a vyloučit jakoukoliv pochybnost (srov. zejm. str. 20 rozsudku městského soudu). Městský soud dále dostatečně odůvodnil své úvahy stran naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy. Z chování stěžovatele dovodil, že ten do České republiky přicestoval výhradně za účelem usmrcení poškozeného, prakticky ihned po uskutečnění činu odcestoval zpět na Ukrajinu, přičemž v průběhu pobytu v ČR společně činil i se spoluobviněným všechny dílčí kroky k realizaci tohoto záměru (viz str. 22 rozsudku městského soudu). Z provedeného dokazování a zejména z kamerových záznamů na místě činu bylo prokázáno, že zatímco spoluobviněný poškozeného zavraždil, stěžovatel stál na rohu ulice a hlídal. O vzájemném vztahu spolupachatelů svědčí též to, že společně z místa činu utekli, společně nasedli do taxi a okamžitě po spáchání činu (v řádu několika málo hodin) odcestovali zpět na Ukrajinu (viz str. 4 rozsudku vrchního soudu).
10. Obecné soudy se pak vyjádřily i k fotografii poškozeného nalezené v mobilním telefonu stěžovatele, kdy tato měla sloužit k identifikaci poškozeného jeho vrahy. Městský soud ovšem k tomuto důkazu přihlédl rezervovaně, a to zejména proto, že k zajištění obsahu mobilního telefonu zřejmě nedošlo v průběhu zadržení stěžovatele a za jeho součinnosti, a nelze tak s jistotou říci, kdy a jak byla tato fotografie zajištěna (str. 13 rozsudku městského soudu). Městský soud i vrchní soud však označily za absurdní, že by tuto fotografii do telefonu stěžovatele "nastrčila" ukrajinská či česká policie, jak implikuje stěžovatel i v nyní projednávané ústavní stížnosti (str. 13 rozsudku městského soudu, str. 5 rozsudku vrchního soudu). Stěžejní pro vypořádání stěžovatelových námitek je nicméně skutečnost, že fotografie nalezená v mobilním telefonu stěžovatele, která měla jednoznačně sloužit k identifikaci oběti, nebyla jediným usvědčujícím důkazem a závěry o vině stěžovatele se rozhodně neopírají pouze o tento osamocený důkaz, avšak o celý řetězec důkazů, které spolu vzájemně korespondují a z nichž je možné spolehlivě dospět k závěru o vině stěžovatele.
11. Souhrnně lze proto uvést, že veškeré stěžovatelem uplatněné námitky směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, resp. o naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy. Jednání kladené stěžovateli za vinu přitom proběhlo cíleně bez dalších očitých svědků a u tohoto druhu trestné činnosti je naprosto běžné, že se nalézací soud opírá především o nepřímé důkazy. Nyní projednávaný případ v tomto ohledu není ničím ojedinělý; navíc řetězec nepřímých důkazů dovoloval bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy jednoznačně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům o vině stěžovatele. Na základě takto provedeného dokazování pak obecné soudy neměly žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, čemuž odpovídá i zvolená právní kvalifikace skutku. Těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout.
12. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu