ECLI:CZ:US:2020:3.US.2281.20.1
sp. zn. III. ÚS 2281/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Janem Vondrou, advokátem, sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2020 č. j. 16 Co 87/2020-341 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne ze dne 19. února 2020 č. j. 0 Nc 2058/2019-265, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Š. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") ze dne ze dne 19. 2. 2020 č. j. 0 Nc 2058/2019-265 byl zamítnut návrh stěžovatele (dále také jen "otec") na vydání předběžného opatření, kterým měla být vedlejší účastnici (dále také jen "matka") uložena povinnost umožnit otci stýkat se s nezletilým synem V. každý kalendářní týden od pondělí 13.00 hodin do bezprostředně následujícího úterý do 7.55 hodin a od čtvrtka 13.00 hodin do následujícího pátku 7.55 hodin s tím, že by otec syna vždy vyzvedl i odevzdal v Základní škole X v U. Soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v projednávané věci se otec svými opakovanými a prakticky totožnými návrhy na nařízení předběžného opatření snaží rozšířit svůj styk se synem oproti stavu, který byl dříve nastolen předběžným opatřením okresního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 0 Nc 8503/2019-26, a nesouhlasí se závěry, k nimž soudy obou stupňů ve vztahu k zájmům nezletilého již při dříve nařízené zatímní úpravě poměrů účastníků dospěly. Otec ani v aktuálním návrhu na předběžné opatření neosvědčil podstatnou změnu poměrů na straně dítěte či rodičů, která by odůvodňovala okamžitou potřebu jiné zatímní úpravy poměrů.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 4. 2020 č. j. 16 Co 87/2020-341 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a odvolací námitky otce neshledal důvodnými, neboť otec nijak neprokázal ani neosvědčil, že by v mezidobí nastala podstatná změna poměrů či jiná zásadní okolnost odůvodňující vydání nového předběžného opatření. Krajský soud souhlasil i s názorem okresního soudu, že zatímní úprava poměrů účastníků, resp. v dubnu 2019 vydané předběžné opatření o zatímní úpravě otcova styku s nezletilým, není úpravou minimalistickou, a že styk 1x za 14 dní od pátku do pondělního rána je v rámci dočasné úpravy třeba považovat za vyhovující jak z pohledu nezletilého, tak otce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že napadeným předběžným opatřením stanovený rozsah styku je minimalistický, a to zejména s ohledem na bohatě rozvinuté vztahy nezletilého a stěžovatele, kdy byl stěžovatel od narození nezletilého do léta 2018 s nezletilým v každodenním kontaktu. Současný rozsah styku je užší i oproti stavu do konce dubna 2019, kdy byl nezletilý v péči stěžovatele tři dny v každém kalendářním týdnu (středa, pátek a sobota), což byl režim, na kterém se rodiče sami dohodli. Nyní je však kontakt nezletilého se stěžovatelem omezen jen na dva a půl dny za dva týdny. Stěžovatel zdůrazňuje, že trávil čas s nezletilým vždy aktivně, řádně se mu věnoval a plnohodnotně zajišťoval veškerou péči o něj. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Stěžovatel má za to, že je napadeným předběžným opatřením v péči o nezletilého dlouhodobě omezován, čímž se vztah nezletilého se stěžovatelem oslabuje. Poukazují-li obecné soudy na odůvodnění stávajícího předběžného opatření, případně na další svá předchozí rozhodnutí, nezabývaly se otázkou vzdáleností bydlišť rodičů, kdy cesta mezi U. a V. trvá cca 45-60 minut, což je čas, který cestou do školy běžně každý den tráví řada dětí. Stěžovatel je přesvědčen, že nezletilému působí mnohem větší újmu to, že není více se svým otcem, netráví s ním svůj čas, a nemůže jím být výchovně formován, než to, že by případně někdy část svého času strávil na cestě mezi U. a V. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud s ním vedlejší účastnice nechtěla nadále žít v jedné domácnosti, mohla si s ohledem na nejlepší zájem nezletilého zajistit bydlení poblíž dosavadního bydliště nezletilého, namísto toho byl nezletilý vedlejší účastnicí vytrhnut ze své dosavadní školy, kroužků, okruhu kamarádů a všech svých dosavadních vazeb, a byl uměle přesazen do pro něj zcela neznámého prostředí, přičemž negativní důsledky tohoto rozhodnutí vedlejší účastnice dopadají výlučně na stěžovatele a nezletilého. Ani v době zákazu osobní přítomnosti žáků na základním vzdělávání ve školách, kdy odpadla nutnost dojíždění nezletilého od stěžovatele do školy, okresní soud usnesením ze dne 6. 4. 2020 sp. zn. 0 Nc 2058/2019 neumožnil častější péči stěžovatele o nezletilého i přes to, že vzdálenost mezi bydlištěm stěžovatele a školou byla jedním z hlavních důvodů, proč okresní soud předběžným opatřením upravil péči stěžovatele o nezletilého pouze na dobu od pátečního odpoledne do pondělního rána každý druhý víkend. Usnesením ze dne 22. 5. 2020 sp. zn. 0 Nc 2058/2019 pak okresní soud stanovil styk stěžovatele s nezletilým o letních prázdninách pouze v týdnu od 1. 7. 2020 do 7. 7. 2020 a od 23. 8. 2020 do 30. 8. 2020.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení okresního i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování, to platí pro rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, které shodně konstatovaly, že stěžovatel ani ve svém posledním návrhu na nařízení předběžného opatření neosvědčil podstatnou změnu poměrů na straně dítěte nebo rodičů, která by odůvodňovala okamžitou potřebu jiné zatímní úpravy poměrů.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
10. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98; N 158/16 SbNU 171), předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Ve své judikatuře Ústavní soud již vícekrát vyslovil v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ústavní soud přitom setrvale judikuje, že ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud ostatně v minulosti řadu rozhodnutí o předběžných opatřeních rozporných s tímto závěrem zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
11. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v podstatě brojí nikoli proti závěrům napadených usnesení, nýbrž primárně zejména proti rozsahu styku, jak byl zatímně stanoven usnesením okresního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 0 Nc 8503/2020-26. Toto usnesení však není předmětem ústavněprávního přezkumu v nyní posuzované věci.
12. Okresní soud v napadeném usnesení provedl dokazování mj. výchovnou zprávou opatrovníka ze dne 12. 11. 2019, ze které zjistil, že od okamžiku vypracování předchozí zprávy, tj. od 24. 4. 2019, se situace v rodině nezletilého zásadně nezměnila. Názor nezletilého na budoucí výchovné prostředí soud zjišťoval formou dožádání orgánu sociálně-právní ochrany dítěte Městského úřadu v U., který provedl pohovor s nezletilým dne 14. 11. 2019. Na dotaz, jak by si představoval situaci do budoucna, tedy kde, jak a u koho z rodičů by chtěl být, nedokázal nezletilý odpovědět.
13. Dospěly-li na základě takto provedeného dokazování okresní soud i krajský soud k rozhodnutí, že za stavu, kdy je styk stěžovatele s nezletilým předběžně upraven a po vydání rozhodnutí žádná zásadní změna rodinných poměrů, která by si vynutila okamžitou potřebu nové a odlišné zatímní úpravy poměrů mezi účastníky, nenastala, není návrh stěžovatele na nařízení dalšího předběžného opatření ve věci úpravy jeho styku s nezletilým důvodným, nelze v takovém jeho postupu shledat vybočení z mezí ústavnosti. Jak již přitom bylo v napadených usneseních konstatováno, pouhé plynutí času za změnu poměrů považovat nelze. Dle závěrů okresního soudu je to navíc stěžovatel, který svými námitkami proti osobě soudem ustanovené znalkyně oddaluje vypracování znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie, což má vliv na celkovou délku řízení, proti níž současně brojí.
14. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly i odkazem stěžovatele na usnesení sp. zn. I. ÚS 1942/16 ze dne 5. 4. 2017 a ústavně souladným způsobem odůvodnily, že předmětem přezkumu citovaného usnesení byla úprava styku rodiče s dítětem stanovená v rozsahu šesti hodin jednou za čtrnáct dnů, zatímco v posuzované věci bylo předběžným opatřením uloženo vedlejší účastnici umožnit stěžovateli stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu od pátku od 14.30 hod. do bezprostředně následujícího pondělí sudého týdne do 7.45 hod. Takto upravený styk stěžovatele s nezletilým, jehož rozsah okresní soud v usnesení ze dne 25. 4. 2019 č. j. 0 Nc 8503/2019-26 podrobně odůvodnil, nelze proto na rozdíl od úpravy styku přezkoumávané citovaným usnesením Ústavního soudu považovat za minimalistický.
15. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry obou soudů, které se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat, a to ani za situace, kdy stěžovatel uvádí, že o nezletilého řádně a v rozsahu značně přesahujícím aktuálně nastavený styk v minulosti pečoval. Tyto skutečnosti, stejně tak jako otázka vzdálenost bydlišť rodičů či důvod, pro který vedlejší účastnice opustila společnou domácnost a zvolila si své nové bydliště v relativně vzdáleném U., budou předmětem úvah soudu při rozhodování ve věci samé.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu