ECLI:CZ:US:2020:3.US.2291.19.1
sp. zn. III. ÚS 2291/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Kamala Al-Tawila, zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou, sídlem Komenského nám. 56/10, Brandýs nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2019 č. j. 28 Cdo 113/2019-233, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018 č. j. 17 Co 108/2018-208 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. října 2017 č. j. 18 C 75/2015-176, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Mariye Linhartové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2017 č. j. 18 C 75/2015-176 výrokem I. zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 304 810 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), z důvodu, který dodatečně odpadl. Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 157 164,60 Kč. Žalovaná částka byla tvořena jednou polovinou měsíčních splátek hypotečního úvěru za období od září 2009 do února 2013, na jehož splácení se stěžovatel jako tehdejší partner vedlejší účastnice řízení spolupodílel a který sloužil vedlejší účastnici řízení k pořízení bytu, který oba v té době společně užívali.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2018 č. j. 17 Co 108/2018-208 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Změnil je toliko ohledně výše nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, avšak po právní stránce věc posoudil jinak, což však nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud dospěl k závěru, že celý nárok uplatněný stěžovatelem po jednotlivých splátkách je promlčen. Poslední splátka, jejíž úhrady se stěžovatel domáhal, byla uskutečněna v únoru 2013, takže dvouletá promlčecí doba na vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle §107 odst. 1 obč. zák. uplynula v únoru 2015. Žaloba byla přitom podána až v březnu 2015.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 4. 2019 č. j. 28 Cdo 113/2019-233 odmítl, jelikož nebylo přípustné. K tomu uvedl, že rozhodnutí městského soudu bylo založeno na závěru o promlčení žalobou uplatněného práva pro uplynutí zákonem stanovené (dvouleté) tzv. subjektivní promlčení doby (§107 odst. 1 obč. zák.), jenž je - i co do určení počátku této promlčecí doby - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zpochybňoval-li stěžovatel úsudek městského soudu o naplnění dané skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, potažmo určení doby jeho vzniku, opíral svou argumentaci o jiný skutkový stav, než z jakého vyšel při posouzení věci městský soud [nešlo tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž samotné hodnocení důkazů městským soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem]. Zatímco městský soud uzavřel, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo již poskytnutím jednotlivých plnění, resp. odčerpáním prostředků vedlejší účastnicí na plnění jejího dluhu, o čemž měl stěžovatel dostatek informací (a v tomto směru není podstatné, je-li na plnění nahlíženo jako na plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. či jako na plnění za jiného podle §454 obč. zák.), stěžovatel spatřoval důvod plnění v dohodě účastníků, jejíž uzavření však městský soud (jenž v tomto směru jako správná aproboval skutková zjištění obvodního soudu) neměl za prokázané. Nebylo tak možno přisvědčit argumentaci stěžovatele, že v posuzované věci jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl. Přípustnost dovolání pak nezaložily ani námitky stěžovatele o tom, že městský soud neposoudil vedlejší účastnicí řízení vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Není nesprávným právním posouzením věci, nepoužil-li soud na posuzovaný případ §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny. V řízení nebylo zjištěno, že by stěžovateli ve včasném uplatnění práva (tj. před uplynutím promlčecí doby, když s uplatněním práva u soudu otálel po dobu delší dvou let) bránily vážné důvody, resp. že by k marnému uplynutí promlčecí doby snad přispěla jakýmkoliv způsobem vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud konečně konstatoval, že rozhodnutí městského soudu nelze kvalifikovat ani jako "překvapivé rozhodnutí". Z obsahu spisu se totiž podává, že jak námitku promlčení, tak i proti ní uplatněnou argumentaci stěžovatele o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy účastníci uplatnili již v řízení před obvodním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkových okolností sporu a reprodukci obsahu napadených rozhodnutí. Nesouhlasí se závěry, na kterých soudy postavily svá rozhodnutí. Stěžovatel vychází z toho, že mezi ním a vedlejší účastnicí řízení byla uzavřena nepojmenovaná ústní smlouva o podmínkách společného soužití a bydlení, jejímž obsahem byla mj. povinnost stěžovatele podílet se i na splátkách hypotečního úvěru poskytnutého vedlejší účastnici řízení na pořízení bytu do jejího vlastnictví, který spolu užívali. Ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice řízení pak podle stěžovatele došlo až v okamžiku, kdy zrušili společné soužití a společné užívání bytu. Dále nesouhlasí se závěrem městského soudu o promlčení jeho nároku. Městskému soudu vytýká, že v odvolacím řízení nezopakoval žádné důkazy a dovodil závěry odlišné od obvodního soudu, a to aniž by účastníky řízení poučil. Toto rozhodnutí považuje za překvapivé. Za nesprávný a principům spravedlnosti odporující považuje rovněž závěr, že promlčecí doba počala běžet vždy s každou jednotlivou splátkou. Naopak vyslovuje přesvědčení, že promlčecí doba začala plynout až od okamžiku, kdy bylo zřejmé, že mu vedlejší účastnice řízení jeho nároky nezaplatí, což bylo ke dni jeho vykázání z bytu. Městskému soudu dále vytýká, že se ve svém rozhodnutí opomněl zabývat otázkou, zda výkon práva vznést námitku promlčení vedlejší účastnicí řízení nebyl v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Závěrem se vymezuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká nepřiměřeně formalistický a tvrdý výklad, který je v rozporu s principy spravedlivého soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Brojí-li stěžovatel proti rozhodnutím soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba vůči vedlejší účastnici řízení na zaplacení částky ve výši 304 810 Kč s příslušenstvím, o niž se měla vedlejší účastnice řízení bezdůvodně obohatit. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy měly vycházet z toho, že mezi ním a vedlejší účastnicí řízení existoval smluvní vztah, na jehož základě stěžovatel posílal vedlejší účastnici řízení finanční prostředky, z nichž byly hrazeny splátky hypotéčního úvěru. Snaží-li se tak přesvědčit Ústavní soud, že skutkový stav byl odlišný od toho, jak jej obecné soudy zjistily, Ústavní soud připomíná, jak již bylo naznačeno výše, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud nepředstavuje další instanci přezkumu rozhodnutí v systému soudnictví, nepřísluší mu zjišťování a hodnocení skutkového stavu a přijatých skutkových závěrů obecných soudů, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí, a není možné očekávat zohlednění případných nových skutkových tvrzení uplatněných stěžovatelkou až v ústavní stížnosti namísto v řízení před obecnými soudy, které vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí předcházelo. Ústavní soud se tak skutkovým stavem zabýval výlučně v souvislosti s posouzením existence vad při jeho zjišťování, které by představovaly extrémní vybočení z požadavků kladených na činnost obecných soudů a byly tak v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu. Ve věci stěžovatele ale existence takových vad nebyla shledána. Obvodní soud k případnému prokázání stěžovatelem tvrzené dohody provedl dokazování, a to i důkazy navrženými stěžovatelem, avšak na jejich základě závěr o existenci stěžovatelem tvrzené ústní dohody učinit nemohl. V tomto směru nelze považovat jeho rozhodnutí za svévolné nebo trpící některou vadou, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
9. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelovu námitku ohledně správnosti posouzení promlčení jeho nároku a v této souvislosti tvrzenou překvapivost rozhodnutí. Námitka promlčení byla totiž vedlejší účastnicí řízení vznesena již v průběhu řízení před obvodním soudem. Třebaže obvodní soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na existenci promlčení nepostavil a učinil tak až městský soud, nemohlo jít pro stěžovatele o nepředvídatelné či neočekávatelné rozhodnutí a v postupu městského soudu nelze spatřovat svévoli. K posouzení samotného promlčení městským soudem, a to jak ohledně určení počátku promlčecí doby, tak i její délky (§107 odst. 1 obč. zák.), se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud, který závěry městského soudu považoval za souladné se svojí dosavadní judikaturou. Ústavní soud nemá žádný důvod nahlížet na tyto závěry jiným způsobem, popř. přehodnocovat dosavadní ustálenou soudní praxi Nejvyššího soudu. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Odvozuje-li stěžovatel počátek běhu promlčecí doby až od okamžiku, kdy se stalo zřejmým, že mu jím uplatňované nároky nebudou vedlejší účastnicí řízení uhrazeny (tedy od okamžiku jeho vykázání z bytu), jde o pouhou jeho polemiku s právním posouzením věci, v níž navíc uplatňuje nesprávný názor.
10. Stěžovatel konečně namítal, že se městský soud nezabýval rozporem výkonu práva vedlejší účastnice řízení vznést námitku promlčení s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. To je sice pravda, avšak Ústavní soud nemá výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, že nepoužil-li soud na daný případ §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny, nejde o nesprávné právní posouzení věci. V posuzované věci přitom v průběhu řízení nebyly zjištěny ani nevyšly najevo žádné důvody, které by bránily stěžovateli ve včasném uplatnění svého práva, popř. z čeho by se dalo dovozovat zneužití práva vedlejší účastnicí řízení, což jedině by mohlo vést k výjimečnému uplatnění korektivu dobrých mravů. Ze skutečnosti, že městský soud se sám aktivně otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nevěnoval, nelze dovozovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ostatně, jak se podává z obsahu rozhodnutí městského soudu reprodukujícího mimo jiné stěžovatelovo odvolání, tak stěžovatel tuto námitku v odvolacím řízení ani vznést nemohl.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu