ECLI:CZ:US:2020:3.US.2294.20.1
sp. zn. III. ÚS 2294/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Milady Vaňkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020 č. j. 25 Cdo 1629/2020-941, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2020 č. j. 44 Co 344/2019-912 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. září 2019 č. j. 6 C 121/2004-886, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Marty Malé, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. 9. 2019 č. j. 6 C 121/2004-886 zastavil řízení o dovolání stěžovatelky (žalobkyně) proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 7. 2018 č. j. 44 Co 193/2014-797 z důvodu nezaplacení soudního poplatku z dovolání.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 24. 2. 2020 č. j. 44 Co 344/2019-912 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že stěžovatelka v soudem stanovené přiměřené patnáctidenní lhůtě nezaplatila na základě výzvy soudu (obsahující náležité poučení o následcích nesplnění poplatkové povinnosti) soudní poplatek z dovolání. Žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků (podaná dne 7. 11. 2018) pro dovolací řízení přitom již byla pravomocně zamítnuta usnesením okresního soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 C 121/2004-844 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. 44 Co 183/2019-856 s ohledem na zjevnou neúspěšnost podávaného mimořádného opravného prostředku v kontextu vývoje projednávaného sporu. O opakované žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků ze dne 15. 8. 2019 pak soud zvláště nerozhodoval, jelikož neobsahovala žádné podstatné nové skutečnosti, což soudy obou stupňů zhodnotily v rámci usnesení o zastavení řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 6. 2020 č. j. 25 Cdo 1629/2020-941 odmítl předsedou senátu, neboť neobsahovalo zákonem požadovaný údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Potřebný údaj nebylo možno dovodit ani z dalšího obsahu dovolání, které navíc nevymezovalo dovolací důvod způsobem uvedeným v §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože stěžovatelka neoznačila právní otázku, kterou měl krajský soud posoudit nesprávně. Svými námitkami totiž rozporovala v prvé řadě konstatování soudů, že z její strany byla podána v rámci tohoto dovolacího řízení (zahájeného podáním ze dne 5. 11. 2018) žádost o osvobození od soudních poplatků opakovaně (jež přitom mělo jednoznačnou oporu ve spise, stejně jako tomu odpovídající postup soudů v judikatuře) a dále se toliko vyslovila pouze obecně k významu institutu osvobození od soudních poplatků a kritériu zjevné bezúspěšnosti, aniž by však relevantně zpochybňovala právní závěry. Způsobilým uvedením zákonných náležitostí dovolání a vymezením předpokladu přípustnosti dovolání nebyla podle Nejvyššího soudu ani pouhá citace nálezu Ústavního soudu [ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/15 (N 157/82 SbNU 481); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], vyslovujícího se k procesně odlišné situaci, na niž ani sama dovolatelka nenavazovala poukazem na právní otázku, jejíž řešení by ve světle daného nálezu nemělo obstát.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Uvádí, že její žádost o osvobození od soudních poplatků nebyla opakovaná, jak dovodily obecné soudy, nýbrž šlo o zcela novou žádost, kterou se měly zabývat a případně ji nejprve zamítnout a teprve až následně zastavit dovolací řízení. Rovněž nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, neboť neuvedla předpoklady přípustnosti dovolání a nevymezila dovolací důvod. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že soudy věc nesprávně posoudily a rovněž se i odchýlily od výkladu, který zastává Ústavní soud (viz nález sp. zn. II. ÚS 1138/15).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) vyplývá, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka uvedený procesní prostředek neuplatnila řádně, když neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a ani nevymezila dovolací důvod. Svým přičiněním proto způsobila, že její dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost je proto proti usnesení krajského soudu a okresního soudu nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností již jen proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a tuto obligatorní náležitost nebylo možno zjistit ani z jeho obsahu. Stěžovatelka naopak v ústavní stížnosti uvádí, že její dovolání náležitosti splňovalo, když důvodem přípustnosti dovolání mělo být nesprávné právní posouzení věci. Pomine-li Ústavní soud, že stěžovatelka zjevně zaměňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod, poukazem na nesprávné právní posouzení věci vymezit předpoklad přípustnosti skutečně nelze. Jak již bylo uvedeno výše, vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je jeho nezbytnou náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. V dovolání proto musí být uvedeno, který z nich je splněn. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li současně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí prokázat, který z předpokladů přípustnosti dovolání a proč považuje za splněný a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu. Obdobné platí, jde-li o nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18).
10. Stěžovatelka dále odvozovala přípustnost dovolání poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1138/15, od jehož závěrů se měly obecné soudy odchýlit. I když obecně platí, že závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, je třeba považovat takové dovolání za přípustné (srov. výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani to však nezbavuje stěžovatelku povinnosti, aby předpoklad přípustnosti řádně uvedla. Jak přitom příhodně poznamenal Nejvyšší soud v napadaném usnesení, pouhá citace nálezu Ústavního soudu, který se navíc skutečně vyslovuje k procesně odlišné situaci, nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
11. K tomu je třeba podotknout, že Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1138/15 hodnotil situaci, v níž soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, aniž rozhodl o žádosti o osvobození od něj. V nyní posuzované věci však, jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení bylo pravomocně rozhodnuto již usnesením okresního soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 C 121/2004-844 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. 44 Co 183/2019-856. Tvrzení stěžovatelky, že její (další) žádost o osvobození od soudních poplatků ze dne 15. 8. 2019 byla žádostí zcela novou, se tak zjevně nezakládá na pravdě. Bylo-li totiž dovolací řízení zahájeno dne 5. 11. 2018 a (první) žádost o osvobození od soudního poplatku podala stěžovatelka dne 7. 11. 2018, muselo jít evidentně o žádost vztahující se k dovolacímu řízení (a nikoliv snad o žádost o osvobození týkající se podání žaloby nebo odvolání).
12. Ústavní soud uzavírá, že nevymezila-li stěžovatelka ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jejího dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 nebo výše citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; ve zbývající části (proti usnesení Nejvyššího soudu) ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu