ECLI:CZ:US:2020:3.US.2305.20.1
sp. zn. III. ÚS 2305/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Prof. Olega Novoselova a 2) Ing. Alexandry Novoselové, zastoupených Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem Buzulucká 6, Praha 6, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 25 Co 67/2020-164, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2019, č. j. 22 C 208/2019-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Mají za to, že jmenované soudy svým postupem porušily jejich právo na ochranu soukromého života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny, právo na bydlení plynoucí dle stěžovatelů z nálezu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a rovněž došlo k porušení zásady "vlastnictví zavazuje", založené čl. 11 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali rozhodnutí, které by uložilo manželu dcery stěžovatelů (dále jen jako "žalovaný" či "manžel") povinnost zdržet se rušení jejich držby blíže specifikovaného bytu. Tento byt vlastnila dcera stěžovatelů a žalovaný ve společném jmění manželů. Mezi manžely probíhalo rozvodové řízení, žalovaný se z předmětného bytu v roce 2017 odstěhoval, poté se do něj údajně nastěhovali stěžovatelé. Dne 7. 11. 2019 žalovaný do bytu s pomocí zámečníka vnikl a nechal vyměnit zámky, proti čemuž se stěžovatelé bránili uvedeným návrhem. Nalézací soud jej zamítl. Z dokazování vyplynulo, že v roce 2007 manželé vystavili stěžovatelům potvrzení, že jim na dané adrese poskytují ubytování na území České republiky. Tento souhlas žalovaný v září 2019 stěžovatelům odňal. Prvostupňový soud mj. na základě uvedeného došel k závěru, že neměli žádný právní titul k užívání bytu a neprokázali ani řádnou držbu bytu ke dni 7. 11. 2019. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, avšak s odlišným odůvodněním. I pokud totiž stěžovatelé v dané době byt užívali, nelze stav zhodnotit jinak než jako výprosu ve smyslu ustanovení §2189 a násl. občanského zákoníku, neboť nedošlo k žádné dohodě s vlastníky o účelu či způsobu užívání bytu, nebyla specifikována doba užívání a sjednána jakákoliv odměna za užívání bytu. Stěžovatelé byli v takovém případě nepravými držiteli a soudní ochrana držby jim proto nenáleží. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že ani při stěžovateli požadovaném právním posouzení by tito nemohli být úspěšní, neboť jejich držba neměla znak pokojnosti - sami stěžovatelé mnoha příklady doložili snahy žalovaného zasahovat do užívání bytu již od roku 2017.
3. Stěžovatelé s oběma rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Rozsáhle argumentují, proč byli faktickými držiteli bytu, jak s ním nakládali jako s věcí vlastní, to vše na základě souhlasu vlastníků z roku 2007. Zásahy žalovaného do užívání bytu svědčí pouze o narušování pokojné držby, nikoliv že ta nesplňovala podmínku pokojnosti. Odkazují na rozhodnutí Městského soudu v Praze v jiném řízení ze září 2019, zamítající návrh žalovaného na předběžné opatření, aby manželka nebránila manželovi v užívání předmětného bytu. V konečném důsledku obecné soudy rozhodly formalisticky a nevážily základní práva obou stran. Žalovaný zneužíval svého vlastnického práva, stěžovatelé naopak byli v pokročilém věku a špatném zdravotním stavu nuceni opustit byt, ve kterém měli své zázemí a jiné důstojné bydlení si nejsou schopni zajistit. Z procesního hlediska stěžovatelé namítají, že jim nalézací soud nezaslal ani jedno vyjádření žalovaného a neověřil si například u Policie České republiky lživá tvrzení žalovaného.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými. K projednání podané ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jedná se o návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadenými usneseními nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že pochybení tohoto druhu v přezkoumávaném řízení a v jeho rámci vydaných rozhodnutích neshledal.
8. Předmětem návrhu stěžovatelů byla ochrana rušené držby bytu, který v posledních dvou letech stěžovatelé údajně užívali. Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti předkládají široké spektrum námitek proti postupu obou soudů, nelze však přehlédnout, že valná část z nich směřuje vůči hodnocení skutkových závěrů. Konkrétně lze jmenovat posouzení otázek, nakolik reálně stěžovatelé byt obývali, co mělo být podkladem pro užívání bytu, jaký záměr sleduje žalovaný, případně které kroky (ne)učinil atd. Z podkladů je patrné, že mezi dcerou stěžovatelů a jejím manželem panuje velmi konfliktní situace, a to včetně podávání trestních oznámení a vedení dalších civilněprávních sporů. Problematika užívání bytu stěžovateli, kteří postupují ve shodě s dcerou (je ostatně jejich zmocněnkyní), tvoří pouze "jednu z bitev války" a i v ní byl náhled obou stran na skutkový stav očividně zcela odlišný. Ústavnímu soudu nicméně s ohledem na jeho již výše vymezenou roli zásadně nepřísluší "hodnotit" posuzování důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, že jeho zásah je možný pouze v případě, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Nic takového ale v řízení dle Ústavního soudu nenastalo a stěžovatelé to vlastně ani netvrdí, jelikož jsou prostě jen přesvědčeni, že "pravda" je na jejich straně.
9. Druhý okruh námitek stěžovatelů se v podstatě dotýká výkladu podústavního práva. Stejně jako v případě skutkových otázek však ani zde není Ústavní soud oprávněn se pouštět do posuzování, zda šlo v situaci stěžovatelů o výprosu nebo držbu, případně dokonce jaký druh držby to měl být, včetně jejího průběhu. Odvolací soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení (viz bod 25) dostatečně zdůvodnil, na základě čeho daný skutkový stav (viz výše) právně kvalifikoval jako výprosu. Stěžovatelům při jednání umožnil se k tomuto závěru vyjádřit, nešlo tedy o překvapivé rozhodnutí. Zároveň se ve formě obiter dicta vrátil k právnímu názoru nalézacího soudu a dovodil, že by stěžovatelé neuspěli ani tehdy, pokud by jejich jednání odvolací soud kvalifikoval jako držbu - chyběl by totiž prvek pokojnosti.
10. Odkaz stěžovatelů na rozhodnutí městského soudu v jiném řízení není relevantní. Věc se sice týkala předmětného bytu, ale šlo v ní o projednání návrhu žalovaného na vydání předběžného opatření vůči manželce, aby mu přestala v užívání bytu bránit. Soud návrh odmítl z důvodu, že stěžovatel má pronajatý byt jinde a není proto nutné otázku zatímně řešit, nikoliv proto, že by byt oprávněně užívali stěžovatelé (o těch se usnesení vůbec nezmiňuje).
11. Konečně námitky stěžovatelů k procesnímu postupu nalézacího soudu nelze přezkoumat, protože k nim v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné podrobnosti, natož pak ústavněprávní argumentace. Ústavní soud pouze obecně podotýká, že řízení o ochraně rušené držby je velmi specifické i svou zákonem předepsanou extrémně krátkou lhůtou pro rozhodnutí soudu a nemůže z podstaty probíhat jako běžné občanskoprávní řízení.
12. Ústavní soud připomíná, že ochranu základních práv prostřednictvím práva na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by stěžovatelům garantovalo úspěch v řízení nebo zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Podstatou tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže bez dalšího založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3608/18). Přestože Ústavní soud dokáže pochopit tvrzenou tíživou situaci stěžovatelů v důsledku opuštění bytu, ani tento rozměr věci nemohl být důvodem pro vyhovění návrhu obecnými soudy, resp. pro jeho kasační zásah. Tento by totiž mohl učinit pouze v případě zjištění zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, ke kterému však v daném případě nedošlo.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu