ECLI:CZ:US:2020:3.US.2317.20.1
sp. zn. III. ÚS 2317/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem Tyršova 13, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2020, č. j. 19 Co 454/2019-705, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jím byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného pro zletilou dceru E. nezletilého syna B., jejichž matkou je J. M.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 0 P 44/2019-619, Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného (výrok I.), neboť po provedeném dokazování uzavřel, že na straně účastníků, a zejména pak stěžovatele, nedošlo k takové podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výše výživného.
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že výživné, které bylo uloženo platit stěžovateli v částce 6 500 Kč měsíčně pro již zletilou dceru a v částce 5 500 Kč měsíčně pro nezletilého syna, se počínaje dnem 1. 2. 2018 snižuje na částku 5 200 Kč měsíčně ve vztahu k dceři a na částku 3 800 Kč měsíčně ve vztahu k synovi.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu přesto nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opakovaně tudíž zdůrazňuje, že mu bylo vyměřeno výživné, které vůbec nekoresponduje s jeho majetkovými poměry, když dosahuje 39 % jeho čistých příjmů. Má za to, že za situace, kdy se s ním děti vůbec nechtějí stýkat, "je naprosté nadřazení zájmů dětí nad jakýmikoliv možnostmi a potřebami otce v rozporu s ukazateli, na základě kterých by mělo být výživné stanoveno."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Ústavní soud připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
10. Ačkoli stěžovatel odkazuje mj. na své základní právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou dceru a zletilého syna, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Krajský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
11. Pokud jde o výživné, postačí odkázat na ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu, z něhož se podává, že odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel (srov. rozsudek krajského soudu, body 12 a 15), že stěžovatelovo dovolání je částečně odůvodněné, neboť "v mezidobí došlo k podstatným změnám, které mají vliv na výši výživného pro obě děti." Krajský soud zohlednil majetkové poměry stěžovatele, přihlédl též k odůvodněným potřebám dětí, podotknul, že v mezidobí se zvýšily též příjmy matky a zdůraznil, že nadále nelze vycházet - jako v řízení před nalézacím soudem - toliko z fiktivních příjmů stěžovatele, v důsledku čehož přistoupil ke shora specifikované korekci výše výživného.
12. Na tomto závěru nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v něm neshledal nic, co by svědčilo o jeho protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal ještě výraznějšího snížení vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje toliko obecným odkazem na požadavek spravedlivého rozhodování, Ústavní soud mu nemůže s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného vyhovět. Právo na spravedlivý proces nadto nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
13. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu