ECLI:CZ:US:2020:3.US.2339.20.1
sp. zn. III. ÚS 2339/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Fikrem, advokátem, sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2020 č. j. 6 To 28/2020-1087 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2020 č. j. 40 T 1/2016-1069, a s ní spojeném návrhu na zrušení §281 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Stěžovatel taktéž podává návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení §281 odst. 2 trestního řádu.
3. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2016 č. j. 40 T 1/2016-789 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 8. 2016 č. j. 4 To 33/2016-906 uznán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Uvedených jednání se stěžovatel dopustil tak, že ve stavu středně těžké opilosti po předchozích telefonických výhružkách své bývalé manželce M. K. st. sdělil, že jede k nim domů, aby jim postřelil auto a aby je zabil. Následně usedl za volant motorového vozidla, přičemž při projíždění ulicemi Hodonína spatřil motorové vozidlo řízené M. K. st., v němž seděly také děti stěžovatele, M. K. ml. a J. K. ml. Stěžovatel začal jejich vozidlo pronásledovat a střelnou zbraní dvakrát na vozidlo vystřelil, přičemž jej ani jednou netrefil. Poškozená však byla v silničním provozu nucena zastavit na křižovatce, čehož stěžovatel využil, zastavil za ní a vystřelil potřetí na její vozidlo, přičemž zasáhl sedadlo, na němž v tu dobu seděl syn stěžovatele. Shodou okolností posádka vozidla nebyla zraněna. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání 16 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl též uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti let a dále trest propadnutí věci. Bylo též rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
4. Stěžovatel ve výše uvedené věci podal návrh na povolení obnovy řízení ke krajskému soudu, v němž předestřel nové důkazy, pročež navrhl, aby ve veřejném zasedání v obnovovacím řízení byl proveden zejména důkaz znaleckým posudkem zpracovaným doc. Ing. Janem Komendou, CSc., z oboru střelivo a výbušniny, specializace balistika a znaleckým posudkem znalců MUDr. Dobiáše, Ph.D., a MUDr. Freiwalda, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Krajský soud usnesením ze dne 20. 5. 2019 č. j. 40 T 1/2016-1027 návrh stěžovatele zamítl, neboť návrh na obnovu řízení nebyl shledán důvodným.
5. Vrchní soud však svým usnesením ze dne 29. 8. 2019 č. j. 4 To 41/2019-1037 napadené usnesení krajského soudu z podnětu stížnosti stěžovatele zrušil a krajskému soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud spatřoval vady rozhodnutí v tom, že krajský soud dostatečně nehodnotil, zda navrhované důkazy splňují požadavek novosti a zda jsou způsobilé zvrátit výroky původního rozhodnutí.
6. V návaznosti na kasační rozhodnutí vrchního soudu nařídil krajský soud opětovně veřejné zasedání a provedl dokazování, pročež dospěl k závěru, že návrh stěžovatele na obnovu řízení není důvodný, když podle §283 písm. d) trestního řádu návrh zamítl.
7. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, o níž vrchní soud rozhodl tak, že ji jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel nejprve předestírá důvody pro zrušení §281 odst. 2 trestního řádu. Kritizuje postup stanovený napadeným ustanovením trestního řádu, který předvídá, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení rozhoduje ten samý senát, který rozhodoval v hlavním líčení o meritu věci. K tomu stěžovatel dodává, že v jeho věci předsedkyně senátu v prvotním řízení o povolení obnovy řízení, jehož usnesení bylo následně zrušeno vrchním soudem na základě stížnosti stěžovatele, postupovala vůči stěžovateli předpojatě a přezíravě, když zcela opomenula stěžovatelem nově předkládané důkazy. Stěžovatel se takto domnívá, že senát, který rozhoduje o povolení obnovy řízení, je z podstaty věci podjatý pro vztah k věci samotné vytvořený jeho vlastním předchozím rozhodnutím. Právo na projednání věci nezávislým, a tedy i nepodjatým soudem, je přitom "základním kamenem" spravedlivého řízení. K tomu stěžovatel podotýká, že Česká republika je jednou z posledních zemí Evropské unie, která připouští, aby byl návrh na obnovu řízení projednáván stejným senátem. Stěžovatel dopady tohoto postupu shrnuje ve své věci tak, že nejprve se snažil krajský soud návrh stěžovatele "ošidit", aniž se zabýval předloženými důkazy, což nakonec podrobil zdrcující kritice i vrchní soud. Když tato taktika nebyla úspěšná, zvolil krajský soud postup zcela opačný, když prováděl dokazování v takovém rozsahu, jako by vedl hlavní líčení.
9. Stěžovatel následně rekapituluje důkazní návrhy, které v návrhu na povolení obnovy řízení navrhl k provedení. Šlo o znalecký posudek z oboru střelivo a výbušniny, specializace minuce, balistika a střelnice zpracovaný doc. Ing. Janem Komendou, CSc., z něhož vyplynulo, že v případě stěžovatele, který střílel na vozidlo své bývalé manželky, byla pravděpodobnost vzniku smrtelného zranění posádky poměrně nízká. Takto vystřelená malorážková střela byla zcela spolehlivě zachycena výztuží zadních opěradel, které mají poměrně vysokou balistickou odolnost, v důsledku čehož je ranivost nulová. V návaznosti na tento znalecký posudek nechal stěžovatel vyhotovit další znalecký posudek zpracovaný dvěma znalci, MUDr. Dobiášem, Ph.D., znalcem pro obor zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a MUDr. Freiwaldem, znalcem pro obor zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace traumatologie, úrazová chirurgie. Tento posudek byl zadán za účelem zjištění, jaký ranivý účinek mohla mít střela, která zasáhla vozidlo poškozené na posádku, přičemž tito znalci dospěli k závěru, že předmětná střela po průniku zadními dveřmi nemohla mít na posádku sedící v prostoru vozidla žádné ranivé účinky.
10. Krajský soud v návaznosti na provedení uvedených důkazních návrhů ze strany stěžovatele sám nařídil provedení tří dalších znaleckých posudků, když nařídil zpracování ústavního znaleckého posudku z oboru balistika, dále zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Krajský soud takto jednal ultra vires.
11. Stěžovatel rozporuje postup krajského soudu ohledně ústavního znaleckého posudku z balistiky, kdy stěžovatelův obhájce tento znalecký posudek obdržel dne 23. 1. 2020 a upozornil soud, že se nestihne na veřejné zasedání konané dne 28. 1. 2020 připravit, neboť musí věc zkonzultovat s doc. Ing. Komendou, CSc. Krajský soud však stěžovatelovy námitky v tomto směru nereflektoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [(srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
16. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. důvodnosti původního rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); dále též usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56 odůvodnění].
17. V souladu s uvedenými východisky je tedy nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem a má s ní být nakládáno restriktivním způsobem a pouze v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 a nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.
18. Uplatnil-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nastoleným standardům dostály, byť nelze popřít, že krajský soud postupoval v řízení o povolení obnovy řízení až nadstandardně, pokud jde o posuzování relevance předkládaných důkazních návrhů. Na druhou stranu však nelze odhlédnout od složitosti problematiky obsažené ve stěžovatelem navrhovaných důkazech, která spočívala v posouzení otázek vysoce odborné povahy. Pokud chtěl krajský soud postupovat důsledně a nechal v návaznosti na znalecké posudky předložené stěžovatelem zpracovat další znalecké posudky, jejichž účelem bylo především konfrontovat závěry vyplývající ze znaleckých posudků předložených stěžovatelem, nelze bez dalšího konstatovat, že krajský soud jednal ultra vires, neboť šlo o posouzení stále týchž otázek předestřených stěžovatelem. Krajský soud po provedeném dokazování ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky §278 odst. 1 trestního řádu. Tyto závěry byly dále rozpracovány v napadeném usnesení vrchního soudu, které lze co do obsahové kvality odůvodnění považovat za nadstandardní. Vrchní soud z hlediska teoretického zcela přesně vyhodnotil všechny důkazy stěžovatelem předložené jak z hlediska požadavku novosti, tak následně z hlediska požadavku možného potenciálu zvrátit v kontextu důkazů ve věci již dříve provedených výrok o vině, trestu, resp. náhradě škody. Na tyto precizní závěry, které se svou podstatou dotýkají naplnění znaků skutkové podstatu trestného činu vraždy ve stadiu pokusu, lze odkázat, neboť není úkolem Ústavního soudu rekapitulovat zjištění skutkové povahy. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda v řízení o povolení obnovy řízení byly dodrženy ústavně právní standardy zejména s ohledem na dostatečné posouzení relevance důkazů stěžovatelem předložených ve vztahu k §278 odst. 1 trestního řádu, k čemuž v řízení před obecnými soudy došlo. Ústavní soud tedy neshledal v posuzované věci zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
19. Stěžovatel též namítá nedostatečnou možnost přípravy k veřejnému zasedání, které se konalo dne 28. 1. 2020, neboť mu nebyl poskytnut dostatečný časový prostor pro konzultaci závěrů znaleckého posudku z oboru balistiky, který byl nařízen soudem, se znalcem doc. Ing. Komendou, CSc. Stěžovatel tedy namítá nedostatečnou kontradiktornost řízení, čemuž však nelze přisvědčit. Z napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, že stěžovatel toliko žádal o odročení jednání, čemuž nebylo vyhověno. Při veřejném zasedání pak stěžovatel námitky stran nedostatečné lhůty k přípravě nevznášel. Formálně byla lhůta k přípravě veřejného zasedání dodržena. Ani z tohoto pohledu tedy nelze konstatovat zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
20. Stěžovatel spojil svůj návrh na zrušení napadených usnesení s návrhem na zrušení celého §281 odst. 2 trestního řádu, který však sdílí osud návrhu podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který je zjevně neopodstatněný. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu