ECLI:CZ:US:2020:3.US.2367.20.1
sp. zn. III. ÚS 2367/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Mackové, zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, č. j. 26 Cdo 1312/2020 - 273, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 1. 2020, č. j. 69 Co 302/2019 -220, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále stěžovatelka namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a také skutečnost, že v důsledku pochybení odvolacího soudu nemohla být přítomna jednání před soudem podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí spočívajícího ve vyklizení bytu.
2. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 23 C 366/2017-162, vyhověl žalobě a výrokem I uložil žalovaným (tedy stěžovatelce a jejímu manželovi) povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt. K odvolání stěžovatelky a jejího manžela Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Následné dovolání stěžovatelky a jejího manžela pak bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolatelé nevymezili žádnou otázku, která by založila přípustnost dovolání.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
8. Předně je třeba uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však (zejména) krajský soud a dále Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly; proto na jejich rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
9. Tvrdí-li pak stěžovatelka opětovně v ústavní stížnosti, že jí přes její zdravotní indispozici - jako jinak závažný důvod - byla odňata možnost účastnit se jednání před odvolacím soudem (když krajský soud již nevyhověl její třetí žádosti o odročení jednání, neboť vyšel z toho, že jde ze strany stěžovatelky jen o snahu oddálit rozhodnutí ve věci samé a u jednání byl přítomen právní zástupce stěžovatelky a jejího manžela), pak podle Ústavního soudu je v napadených rozhodnutích přesvědčivě vysvětleno, proč takto krajský soud postupoval. Odkazuje-li stěžovatelka v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193) a sp. zn. IV. ÚS 377/10 ze dne 18. 5. 2010 (N 108/57 SbNU 389), pak tyto nejsou k věci stěžovatelky přiléhavé.
10. Stěžovatelka totiž nebyla v situaci, že by jí krajský soud vůbec nedal příležitost, aby mu při jednání sdělila svůj postoj k věci a případné rozhodnutí krajského soudu nebylo pro stěžovatelku překvapivé ani v tom smyslu, že by o řízení před odvolacím soudem vůbec nevěděla. Stěžovatelka byla při jednání krajského soudu zastoupena právním zástupcem a ani ústavní stížnosti nevyužívá - kromě jediné výjimky zmíněné níže - aby věcně zpochybnila správnost rozhodnutí obecných soudů o povinnosti stěžovatelky a jejího manžela vyklidit předmětný byt.
11. Jak podrobně a zcela případně vysvětlil Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, právo přítomnosti účastníka řízení u jednání soudu je sice důležitým východiskem práva na spravedlivý proces, nicméně nemůže být uplatňováno absolutně, zvláště když slouží jen k oddálení spravedlivého rozhodnutí ve věci; nadto jak již bylo uvedeno, byla stěžovatelka při jednání krajského soudu zastoupena právním zástupcem.
12. Pokud stěžovatelka v rámci v podstatě jediné věty v ústavní stížnosti zmiňuje, že soudy k vyklizení bytu vůbec neměly přistoupit, a to pro věk stěžovatelky i jejího manžela a také proto, že stěžovatelka pečuje o svoji sestru bydlící ve stejném domě, pak přehlíží, že v jiném řízení jsou činěny kroky, aby i sestra stěžovatelky jí obývaný byt vyklidila. Stěžovatelka a její manžel navíc sami k předání a vyklizení bytu dobrovolně nepřistoupili, ač věděli, že k užívání bytu jim nesvědčí již žádný právní titul, tedy nevyužili čas, aby si s manželem opatřili nové bydlení, ač museli vědět, že s postupujícím věkem pro ně bude tento krok těžší a těžší. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti žádné zásadní pochybení žalobkyně domáhající se vyklizení předmětného bytu, pro něž by takové vyklizení mělo být považováno za nemravné, nespecifikuje, čímž ovšem nenaplňuje přiléhavost jejího odkazu na nález sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 (N 118/65 SbNU 553).
13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto také nemohlo být vyhověno výše specifikovanému návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu