ECLI:CZ:US:2020:3.US.2392.20.1
sp. zn. III. ÚS 2392/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Jírů, zastoupeného Mgr. Janem Bartoníčkem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, č. j. 28 Cdo 1127/2019-284, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2019, č. j. 21 Co 272/2019-326, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 6. 2020, č. j. 7 C 97/2016-347, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a proces soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi byla údajně porušena stěžovatelova lidská důstojnost, jak jí zmiňuje čl. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně (Bohemia Energy entity, s. r. o.) se po žalovaném (stěžovateli) domáhala zaplacení částky 27 889 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Žalobu založila na tvrzení, že na základě rámcové smlouvy o poskytování služeb dodávala stěžovateli plyn do jeho odběrného místa, přičemž za spotřebu plynu stěžovateli vyúčtovala částku 48 630 Kč, kterou ale stěžovatel nezaplatil. Následnými účetními operacemi byl tento dluh stěžovatele snížen. Účetní chybou žalobkyně ovšem byla účetní operace provedena nesprávně tak, že výše uvedená částka 27 889 Kč byla vyplacena stěžovateli, ačkoliv měla být započtena na jeho aktuální dluh vůči žalobkyni.
3. V předcházející fázi řízení tedy obecné soudy stěžovateli uložily povinnost zaplatit částku 27 889 Kč s příslušenstvím. Tato fáze řízení byla završena v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto (toto usnesení Nejvyššího soudu bylo tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele doručeno 16. 5. 2019, jak bylo ověřeno dotazem u Okresního soudu v Jičíně). V jiném řízení bylo rozhodováno o povinnosti stěžovatele uhradit příslušenství výše zmíněné pohledávky; o této povinnosti rozhodoval mj. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2019. Oba rozsudky krajského soudu (tedy jak rozsudek v řízení o pohledávce 27 889 Kč, tak rozsudek, jenž se týkal jejího příslušenství) stěžovatel napadl žalobou na obnovu řízení, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále je "okresní soud") ze dne 12. 6. 2020, č. j. 7 C 97/2016-347. Proti tomuto usnesení mohl stěžovatel podat odvolání.
4. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, musel posoudit, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ohledně splnění dalších podmínek řízení však Ústavní soud uvádí, že v části směřující proti zamítavému usnesení okresního soudu o žalobě na obnovu řízení je ústavní stížnost nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona. Uvedené ustanovení vyjadřuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a požaduje, aby stěžovatel nejprve řádně vyčerpal dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Daný výklad vychází z předpokladu, že má-li účastník řízení k vydanému soudnímu rozhodnutí výhrady, nebude se práva na podání opravného prostředku vzdávat dobrovolně - takový postup nelze považovat za efektivní vyčerpání zákonných možností ochrany práv stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V daném případě stěžovatel mohl podat odvolání - o němž byl řádně poučen - proti usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Takový opravný prostředek však (jak bylo ověřeno dotazem u Okresního soudu v Jičíně) podán nebyl a toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 7. 2020. Stěžovatel proto v této části ústavní stížnosti nevyužil všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, kterými disponoval.
6. Proti ostatním rozhodnutím obecných soudů je ústavní stížnost opožděná, neboť §72 odst. 3 uvedeného zákona stanoví k podání ústavní stížnosti dvouměsíční lhůtu, běžící od doručení rozhodnutí o posledním (efektivně vyčerpaném) opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (takovým opravným prostředkem přitom ze zákona není žaloba na obnovu řízení - srov. k tomu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tato lhůta však u ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu a u usnesení Nejvyššího soudu není splněna už s ohledem na datum vydání těchto rozhodnutí, resp. s ohledem na datum, kdy nabyla právní moci (ústavní stížnosti byla podána teprve dne 16. 8. 2020, přičemž však usnesení Nejvyššího soudu bylo tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele doručeno již dne 16. 5. 2019 a rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 24. 11. 2019).
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti opožděný, zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj