ECLI:CZ:US:2020:3.US.2405.20.1
sp. zn. III. ÚS 2405/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nevluda, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 1582/2020-107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 11 Co 136/2019-81, a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2018, č. j. 29 C 171/2017-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků) obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem (jednalo se o průtahy v řízení trvajícím 14 let, vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 361/2003). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli blíže specifikovaný úrok z prodlení z částky 70 000 Kč (výrok I), co do částky 280 000 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, jelikož podle Nejvyššího soudu neobsahovalo náležitosti vyžadované občanským soudním řádem, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatel totiž v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž však konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, a to vzhledem k jednotlivým dovolacím důvodům. Ze stěžovatelova dovolání tak nebylo zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se městský soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva měla být Nejvyšším soudem vyřešena nebo která otázka je rozhodována rozdílně, případně od kterého svého dříve přijatého řešení by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba navíc provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu toliko v závěru dovolání uvedl, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když k odůvodnění těchto důvodů uvádí výše uvedené, tj. zejména, že soud postupoval v rozporu s uvedenými rozhodnutími a stanovisky soudu a nebyly dány důvody pro krácení nároku." Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se ovšem podle Nejvyššího soudu navzájem vylučuje.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko uvádí, že obecné soudy jeho nárok na odškodnění nepřípustně krátily, a to v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i samotného Nejvyššího soudu. Kromě některých parafrází odůvodnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že obecné soudy postupovaly v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu), a zčásti nepřípustná (ve vztahu k rozhodnutím, resp. jejich jednotlivým výrokům, městského soudu a obvodního soudu).
7. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda nedošlo k odepření práva na soudní ochranu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci samé, nemůže být za takové situace v zásadě předmětem přezkumu Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
9. Mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
10. V nyní posuzované věci však ani z rekapitulační části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, ani ze samotné (nepříliš propracované) ústavní stížnosti přitom neplyne, že by závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání byl nesprávným, resp. že by došlo ke shora zmíněnému odepření soudní ochrany. Stěžovatel přitom se závěrem Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vůbec nepolemizuje, tzn. neuplatňuje žádné konkrétní argumenty, kterými by zpochybňoval závěry Nejvyššího soudu o vadách jím podaného dovolání. Za těchto okolností je ovšem ústavní stížnost v části, brojící proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, jelikož není a ani být nemůže úkolem Ústavního soudu namísto stěžovatele domýšlet případné důvody, pro které je toto usnesení postiženo nějakým ústavním deficitem.
11. Za této situace a veden závěry citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud nemohl přezkoumávat ústavní stížností napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu, jež nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu bezprostředně předcházela, neboť stěžovatel nedostatečným vymezením přípustnosti dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv, jak to má na mysli §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu