ECLI:CZ:US:2020:3.US.2417.20.1
sp. zn. III. ÚS 2417/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SILMET Příbram a. s., se sídlem Příbram III/168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 ICdo 83/2018-78, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 60 ICm 3317/2016, 101 VSPH 457/2017-60, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 60 ICm 3317/2016-37, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že její nevykonatelná pohledávka ve výši 337 911,23 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice (M. Borkovcové) přihláškou č. 13, je po právu (výrok I.). Vycházel přitom z ustanovení §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), jakož i ze závěrů formulovaných v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, a dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikla uzavřením kupní smlouvy s bývalým manželem dlužnice žádná pohledávka, kterou by mohla přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice. Krajský soud zdůraznil, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že závazek vzniklý z takto uzavřené kupní smlouvy tvoří společné jmění manželů.
3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I.). Odvolací soud, který odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 ICdo 32/2013, shledal rozhodnutí krajského soudu věcně správným.
4. Dovolání stěžovatelky, směřující proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu I. stupně, bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud poukázal na to, že právní posouzení věci, na němž přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo stěžovatelkou zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 32/2013, na který přiléhavě odkazoval rovněž odvolací soud. V něm Nejvyšší soud navázal na závěry, jež k výkladu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 3 občanského zákoníku zformuloval již v rozsudku sp. zn. 31 Odo 677/2005 a vysvětlil, že tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v občanském zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) za trvání manželství dlužníka žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka. Nejvyšší soud zdůraznil, že v poměrech upravených zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (dále jen "insolvenční zákon"), by důvod přijmout jiný závěr, byl dán, jen kdyby určoval jinak insolvenční zákon. Žádné ustanovení insolvenčního zákona však důvod vykládat uvedenou problematiku jinak (než v citovaném rozsudku sp. zn. 31 Odo 677/2005) pro insolvenční poměry nezakládá.
5. Řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud zastavil, neboť k projednání takového dovolání není dána jeho funkční příslušnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v předchozím řízení. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně vyjadřuje přesvědčení, že její pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení byla po právu, neboť "vzhledem k tomu, že se jedná o závazek ze společného jmění manželů, může stěžovatelka svou pohledávku uplatňovat po obou manželích, neboť závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně." Má za to, že "věřitelé manžela dlužníka, který je v úpadku, musí mít možnost přihlásit své pohledávky do insolvenčního řízení manžela jejich obligačního dlužníka a domáhat se uspokojení svých pohledávek". Stěžovatelka namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nějž prý nelze rozeznat, jaké myšlenkové konstrukce vedly k odmítnutí dovolání. Nejvyššímu soudu v tomto ohledu vyčítá, že napadené rozhodnutí odůvodnil pouze odkazy na judikaturu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil krajský soud v řízení o určení pravosti a výše pohledávky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti v této polemice pokračuje.
9. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů však Ústavní soud neshledává nic, co by mohlo odůvodnit jeho kasační zásah. Jak krajský, tak i vrchní soud, totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovanými závěry obecných soudů ztotožňuje, tak jako již ostatně učinil v obdobných případech v minulosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2585/18 ze dne 11. 6. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka spíše jen předkládala vlastní skutkové závěry a neuvedla žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. S postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje.
11. Lze tedy uzavřít, že obecné (insolvenční) soudy aplikovaly podústavní právo adekvátním způsobem, podrobně a přiléhavě je v souladu s předchozí judikaturou vyložily a objasnily, z jakých důvodů nebyla pohledávka přihlášená stěžovatelkou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice po právu. Stejný závěr učinil také Nejvyšší soud, když připomněl a vysvětlil vlastní judikaturu a zdůraznil, že na předestřených ustálených závěrech nemá důvod cokoli měnit, a to ani na základě argumentace předložené stěžovatelkou v nyní posuzované věci.
12. Ústavní soud tudíž neshledal v napadených rozhodnutích nic, co by svědčilo o jejich nezákonnosti, a tím méně pak protiústavnosti, jež jedině by byla způsobilá založit jeho kasační pravomoc. Ústavní soud v této souvislosti naopak připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva totiž důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu