ECLI:CZ:US:2020:3.US.2418.20.1
sp. zn. III. ÚS 2418/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bedřicha Sýkory, zastoupeného JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, sídlem Vestec 173, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2020 sp. zn. 20 Cdo 1354/2020, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 sp. zn. 20 Co 109/2019 a ze dne 16. června 2020 sp. zn. 20 Co 54/2020 a usnesení soudního exekutora Juraje Podkonického ze dne 19. prosince 2018 č. j. 067 EX 17807/15-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Juraje Podkonického, jako účastníků řízení a společnosti CASPER CONSULTING, a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v postavení povinného domáhal určení neúčinnosti doručení usnesení soudního exekutora Juraje Podkonického o udělení příklepu na vydražené nemovitosti č. j. 059 EX 625/05-121 ze dne 3. 8. 2010. Ústavní stížností napadeným usnesením soudní exekutor návrh zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, k němuž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2019 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí soudního exekutora změnil tak, že se neúčinnost doručení neurčuje. Dle krajského soudu nebyl při doručování písemnosti dodržen zákon, v důsledku čehož se vyslovení neúčinnosti nelze domáhat. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání.
3. Poté, co stěžovateli bylo doručeno usnesení krajského soudu ze dne 18. 12. 2019, podal proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 3. 8. 2010 odvolání. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 6. 2020 krajský soud toto odvolání odmítl pro opožděnost s tím, že sám stěžovatel považoval za den doručení usnesení o příklepu den 5. 11. 2010.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy rozhodly formálně a v rozporu s jeho právem na legitimní očekávání, krajskému soudu pak vytýká i to, že se ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2019 zaměřil na způsob doručení předmětného usnesení, a nikoli na zkoumání omluvitelného důvodu, pro který se s listinou stěžovatel nemohl seznámit.
5. Ústavní stížnost zčásti představuje návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný, zčásti je nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
6. Napadené usnesení soudního exekutora bylo změněno napadeným usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2019. Ústavní soud přitom není příslušný k rušení již zrušených či změněných rozhodnutí, nýbrž jen k rušení rozhodnutí nacházejících se v právní moci [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
7. V části, v níž je napadáno usnesení krajského soudu ze dne 18. 12. 2019, je ústavní stížnost nepřípustná. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. V souladu s ní je přípustné ústavní stížnost podat zásadně až po řádném vyčerpání jiných prostředků k ochraně práva, které právní řád poskytuje. Ve vztahu k předmětnému usnesení měl stěžovatel k dispozici dovolání, které sice podal, avšak nikoli řádně (stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání), pročež se jím Nejvyšší soud meritorně nezabýval. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 přitom platí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
8. Jako nepřípustnou je nutno hodnotit ústavní stížnost i v té části, kterou je napadáno usnesení krajského soudu ze dne 16. 6. 2020. Je tomu tak proto, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, je dle §229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost, jejíž vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008).
9. K posouzení zbývá usnesení Nejvyššího soudu, vůči němuž ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný, a je zároveň přípustná. Jak už ovšem bylo zmíněno, podstatou napadeného usnesení Nejvyššího soudu je, že dovolání stěžovatele vykazovalo vady v podobě absence vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, pro které nebylo věcně projednatelné. Stěžovatel přitom tento v napadeném usnesení jednoznačně vyjádřený závěr nikterak nezpochybnil (neuvedl, že by shledané předpoklady přípustnosti vymezil či např. že by je z jakéhokoli důvodu vymezit nemohl). Rozhodnutím Nejvyššího soudu se v ústavní stížnosti stěžovatel vůbec nezabývá. Za dané situace Ústavnímu soudu nezbývá, než v této části ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu