ECLI:CZ:US:2020:3.US.2419.20.1
sp. zn. III. ÚS 2419/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Z., omezené ve svéprávnosti, zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. června 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2019 č. j. 18 P 28/2012-223, spojené s návrhem na zrušení §2 písm. b), §12 odst. 7 písm. e) a části §35 odst. 5 a §61 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 2 písm. b), části §6, §9 odst. 5 písm. e) a odst. 6 písm. f) zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, §4 odst. 2 písm. b), §12 odst. 5 písm. e), §12 odst. 6 písm. e) a části §22 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů, §4 odst. 2 písm. b) a §11 odst. 5 písm. e) zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, ve znění pozdějších předpisů, §673, části §785 odst. 2, §812, §865 odst. 2, §868 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §432 odst. 1 písm. b), §433 odst. 1 písm. c), §437 odst. 1 písm. d) a §468a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, části §31 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, části §35 odst. 4, části §38 odst. 3 a části §38 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, části §8 odst. 8 a části §10 odst. 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Statutárního města Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a citovaných ustanovení zákonů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012- 223 rozhodl, že stěžovatelka se omezuje ve svéprávnosti na dobu 3 let od právní moci rozsudku tak, že:
a) není schopna majetkoprávních jednání s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života;
b) není schopna dispozic s majetkem a nakládání s finančními prostředky přesahujícími částku 5 000 Kč měsíčně;
c) není schopna samostatně uzavírat smlouvy, které by ji zavazovaly k budoucímu finančnímu plnění a ze kterých by vyplývaly finanční závazky;
d) není schopna samostatně nakládat s movitostmi, jejichž hodnota přesahuje částku 5 000 Kč a nemovitostmi;
e) není schopna činit právní jednání související s bydlením, uzavíráním smluv o nájmu či podáváním výpovědi z nájmu a placením nájemného;
f) není schopna činit právní jednání v oblasti pracovně-právní;
g) není schopna činit právní jednání týkající se ochrany jejího zdravotního stavu, pokud jde o závažnější zásah do tělesné a duševní integrity;
h) není schopna jednat se státními orgány a úřady ve věci žádosti o přiznání důchodu, dávek státní sociální podpory a hmotné nouze, příspěvku na péči, osobních dokladů a změn místa trvalého pobytu;
i) není schopna uzavírat manželství, uznat či popřít otcovství, osvojit dítě, dát souhlas k osvojení a vykonávat práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti;
j) není schopna pořizovat pro případ smrti, včetně prohlášení o vydědění a jejich odvolání
(I. výrok). Okresní soud současně zastavil řízení o navrácení svéprávnosti (II. výrok) a o určení osoby podpůrce (III. výrok), dále rozhodl o tom, že opatrovníkem stěžovatelky zůstává Statutární město Ústí nad Labem (IV. výrok), a o odměně znalce, procesního opatrovníka stěžovatelky a nákladech řízení České republiky (V. - VII. výrok). Výrokem VIII. rozhodl, že tímto se mění rozsudek okresního soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 18 P 28/2012-130, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IX. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 6. 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249 odmítnuto s odůvodněním, že se stěžovatelka i její procesní opatrovník po vyhlášení rozsudku okresního soudu po poučení o právu vzdát se práva na podání opravného prostředku tohoto práva vzdali, a stěžovatelka ani její opatrovník tak nejsou osobami oprávněnými k podání opravného prostředku.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Dle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona).
7. Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, takovým opravným prostředkem je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.
8. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu odmítnuto, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, a prostřednictvím kterého mohla uplatnit své námitky proti napadenému usnesení.
9. Ústavní soud dotazem u okresního i krajského soudu ověřil, že stěžovatelka možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost nevyužila, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou.
10. Smysl a účel zásady subsidiarity totiž reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
11. Na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže změnit nic ani konstatování stěžovatelky, že "bezprostředně v návaznosti na podání této ústavní stížnosti z procesní opatrnosti" podá proti napadenému usnesení krajského soudu žalobu pro zmatečnost. Jak bylo shora uvedeno, stěžovatelka dosud (více než 14 dní po podání ústavní stížnosti) žalobu pro zmatečnost nepodala, i kdyby tak však učinila, na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti by to nemělo vliv, neboť by za situace, kdy je ústavní stížnost podána dříve, než bylo o žalobě pro zmatečnost rozhodnuto, došlo k souběhu dvou právních institutů, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost. Pokud by v takovém případě byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelkou podané žalobě pro zmatečnost, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede tudíž k nutnému závěru, že je-li podána ústavní stížnost a současně je vedeno i řízení o žalobě pro zmatečnost, ústavní stížnost je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným.
12. Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že formální možnost bránit se žalobou pro zmatečnost by neměla zakládat nepřípustnost její ústavní stížnosti, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž žaloba pro zmatečnost nepředstavuje účinný prostředek nápravy, zejména z důvodu požadavku na rychlost soudní nápravy (což stěžovatelka dokládá statistickými údaji o průměrné délce vyřízení žaloby pro zmatečnost v letech 2015 - 2016), nelze tomuto jejímu tvrzení přisvědčit. Stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že "může čekat na výsledek své žaloby pro zmatečnost dva roky a více" není obecně důvodem, pro který by Ústavní soud měl prominout podmínku vyčerpání procesních prostředků dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Učinil-li tak, jak uvádí stěžovatelka, v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227) či nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377), je třeba přihlédnout k tomu, že v prvním z uváděných nálezů Ústavní soud zohlednil, že časový rámec, v němž by bylo možno řízení o žalobě realizovat, v kontextu s možnou závažností následků, jež mohou v případě vydání či naopak nevydání předběžného opatření dle §76a o. s. ř. nastat, nezaručoval, že by se stěžovatelce, resp. nezletilé, dostalo včasné a účinné ochrany jejích práv. Ústavní soud však současně výslovně zdůraznil, že výše uvedený právní názor nikterak nezpochybňuje obecnou platnost stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.), neboť se vztahuje pouze k rozhodování soudu dle §76a o. s. ř. a vychází z konkrétních skutkových okolností, v jejichž důsledku je efektivita žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku významně snížena. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 s ohledem na závažnost zásahu v podobě prodloužení trvání předběžného opatření dle §76a o. s. ř., tj. pokračujícího odnětí nezletilé z péče stěžovatelky, pak měl Ústavní soud za efektivní, a tedy vyžadující vyčerpání dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jen takový procesní prostředek, který by byl způsobilý zajistit mimo jiné včasnou ochranu proti uvedenému zásahu. I ve druhé z uváděných věcí Ústavní soud odkázal na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 a konstatoval, že přípustnost ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vázána na předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, včetně žaloby pro zmatečnost, takové procesní prostředky by však zároveň měly splňovat kritérium efektivity, to znamená, že by měly být objektivně způsobilé zajistit adekvátní a skutečnou nápravu porušení práva ve všech případech, kdy je taková situace zjištěna.
13. O takovou situaci jde právě ve věci stěžovatelky, která v ústavní stížnosti mimo jiné brojí proti způsobu, jakým došlo ke vzdání se práva na odvolání proti rozsudku okresního soudu. Jakkoli stěžovatelka namítá, že postup soudů "nedostál povinnostem obecních soudů přijmout takové procesní úpravy, které by odpovídaly potřebám konkrétních lidí s postižením", umožňující jim informovaně se rozhodnout o svých procesních právech, a tím se i skutečně a prakticky účastnit soudního řízení jako jeho reální a nikoli pouze formální účastníci, je zjevné, že část ústavní stížnosti nevztahující se přímo k otázkám rozsahu omezení svéprávnosti stěžovatelky směřuje proti správnosti závěru krajského soudu o odmítnutí odvolání, zpochybňujíc samotný fakt, že se stěžovatelka "informovaně rozhodla o svých procesních právech". Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu přitom vyplývá, že po vyhlášení rozsudku okresního soudu byli všichni přítomní účastníci poučeni o možnosti podat opravný prostředek, a po tomto poučení se stěžovatelka, její opatrovník (vedlejší účastník) i její opatrovník pro řízení opravného prostředku vzdali a tuto skutečnost potvrdili svými podpisy do protokolu o jednání. Procesní opatrovník, který se k odvolání stěžovatelky připojil, avšak podle jeho slov jen z procesní opatrnosti, zdůraznil, že stěžovatelku k ničemu nenutil, z jeho strany se jí dostalo řádného vysvětlení a stěžovatelka vše učinila na základě své vůle. Procesní opatrovník současně požádal okresní soud o to, aby byl zproštěn funkce opatrovnictví, a to pro narušení důvěry mezi ním a stěžovatelkou, k němuž došlo vlastním podáním odvolání stěžovatelkou, které samo o sobě zpochybňuje opatrovnictví osobou procesního opatrovníka. Okresní soud tomuto návrhu procesního opatrovníka usnesením ze dne 21. 4. 2020 č. j. 18 P 28/2014-244 vyhověl.
14. Ústavní soud uzavírá, že v řízení o žalobě pro zmatečnost soud posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání. Ústavní soud rozumí snaze stěžovatelky učinit předmětem přezkumu před Ústavním soudem řadu otázek souvisejících s omezením práv osob se zdravotním postižením, které mohou být i systémového charakteru, vždy je však nutno postupovat zákonem stanoveným postupem. V dané věci stěžovatelka nevyužila před podáním ústavní stížnosti veškerých opravných prostředků, které zákon k ochraně jejích práv připouští, a to nejen žaloby pro zmatečnost, ale v řízení před obecnými soudy nevyužila ani možnost efektivně podat odvolání proti rozsudku okresního soudu, když se vzdala práva na podání opravného prostředku. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zastoupena opatrovníkem, měla by ochrana jejích práv v řízení být dostatečně zaručena, je-li však stěžovatelka přesvědčena o opaku, nepochybně se jedná o zmatečnostní důvod podle §229 odst. 4 o. s. ř.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle §75 odst. 2 téhož zákona. Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl ze shodných důvodů odmítnut i návrh na zrušení ustanovení (či jejich části) v záhlaví citovaných právních předpisů. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu