ECLI:CZ:US:2020:3.US.2446.20.1
sp. zn. III. ÚS 2446/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. A., zastoupeného JUDr. Pavlínou Mulačovou, advokátkou se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 11. 2019, č.j. 9 Nc 281/2018-161, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2020, č.j. 6 Co 195/2020-214, za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Š. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 11. 2019, č.j. 9 Nc 281/2018-161, byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé J. A. a nezletilé A. A. počínaje měsícem září 2018 do dubna 2019 výživným v částce 3 000 Kč pro J. a 2 500 Kč pro A. a počínaje 1. 5. 2019 pak částkou 2 500 Kč pro J. a 2 000 Kč pro A. s tím, že výživné je splatné k rukám matky nezletilých (výrok I. a II.). Okresní soud dále rozhodl, že nedoplatek na výživném za období 1. 9. 2018 do 30. 11. 2019 ve výši 28 650 Kč pro J. a 21 150 Kč pro A. je stěžovatel povinen platit počínaje měsícem lednem 2020 ve splátkách po 1 000 Kč spolu s běžným výživným až do zaplacení pod ztrátou výhody splátek. Dalšími výroky pak okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi v období prázdnin a svátků a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV., V., VI., VII. a VIII.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č.j. 6 Co 195/2020-214, rozsudek okresního soudu ve výroku I. a II. potvrdil a ve výroku III. změnil tak, že nedoplatek na výživném vzniklý jeho určením za období od 1. 9. 2018 do 9. 6. 2020 ve výši 37 278 Kč pro nezletilou J. a ve výši 26 828 Kč pro nezletilou A. je stěžovatel povinen zaplatit ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně na každé z dětí spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek. Dále rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích týkajících se úpravy styku stěžovatele s nezletilými v období prázdnin a svátků a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i z čl. 1, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že soudy chybně posoudily jeho příjmy a zkreslovaly jeho poměry, přehlížely, jaké má s dětmi náklady, nezohlednily, že má ještě další vyživovací povinnost, při určení výživného se nezabývaly rozsahem času stráveného s dětmi ani předáváním věcí mezi rodiči a své závěry vykonstruovaly. Rozhodnutí se dle stěžovatele neopírají o provedené dokazování, nejsou řádně odůvodněna a stěžovateli z finančního hlediska fakticky znemožňují řádnou péči o děti.
III.
4. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy
a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše pak Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj. Nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
7. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy při určování výše výživného vyšly z daňových přiznání stěžovatele v letech 2017-2019, z vyčíslených nákladů i ze stěžovatelem uváděných pravidelných výdajů. Vypořádaly se také s otázkou příjmu stěžovatele za výkon práce v Německu. Dospěly přitom k závěru, že v možnostech i schopnostech stěžovatele, který podniká jako truhlář, je dosahovat vyššího příjmu než jím tvrzených 15 000 Kč (ohledně nabídky volných pracovních míst v oboru truhlář bylo zjištěno, že lze dosáhnout mzdy ve výši 14 000 Kč až 30 000 Kč v okrese Jindřichův Hradec, resp. 16 000 Kč až 26 000 Kč v okrese Hodonín). Při určení výživného tak vycházely z měsíčního příjmu stěžovatele ve výši přibližně 22 000 Kč čistého měsíčně. Zabývaly se také majetkovými poměry matky nezletilých, odůvodněnými potřebami nezletilých a náklady spojenými s jejich zájmovými aktivitami. Přihlédly taktéž ke skutečnosti, že stěžovatel má ještě jednu vyživovací povinnost. Výživné pak v čase odstupňovaly, neboť od května 2019 byl upraven rozšířený styk stěžovatele s nezletilými a stěžovatel tak platí náklady na jejich potřeby v době, kterou tráví s ním. Úhrady provedené stěžovatelem na kroužky, soustředění a kapesné obecné soudy promítly do výše nedoplatku na výživném. Krajský soud pak poukázal také na to, že pokud by měl stěžovatel v důsledku protiepidemiologických opatření nižší příjmy po delší dobu, lze na tuto skutečnost v budoucnu reagovat novou úpravou výživného.
8. Obecné soudy se otázce výše výživného řádně věnovaly, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit odůvodnění poskytnuté obecnými soudy stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Pochybení, jež by mohlo založit porušení základních práv stěžovatele, shledáno nebylo, a další přehodnocování napadených rozhodnutí tak Ústavnímu soudu, vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
9. Jelikož nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu