ECLI:CZ:US:2020:3.US.2455.20.1
sp. zn. III. ÚS 2455/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. M., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem Janáčkova 1089/20, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 5. 2020, č. j. 31 To 218/2020-121, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2020, č. j. 17 T 41/2018-109, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud"), jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel byl trestním příkazem okresního soudu ze dne 2. 5. 2018,
č. j. 17 T 41/2018-28, odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 36 000 Kč a zároveň mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu. Proti tomuto trestnímu příkazu si stěžovatel nepodal odpor, trestní příkaz byl tedy pravomocný.
3. Následně stěžovatel požádal o povolení obnovy řízení, přičemž jako stěžejní argument předložil tvrzení, že při spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání jednal v domnění, že dřívější trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel již vykonal. V původním trestním řízení, které skončilo vydáním trestního příkazu, tzn. bez projednání věci v hlavním líčení, totiž stěžovatel netušil, že otázka vědomosti o zákazu řízení má v posuzované věci zásadní význam. K tomuto svému tvrzení předložil okresnímu soudu vyrozumění Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 3. 2018 o vykonání trestu zákazu činnosti motorových vozidel podporující jeho obhajobu. Z uvedeného přípisu je patrné, že si stěžovatel nebyl trvajícího zákazu řízení vědom a naopak měl za to, že měl již veškeré tresty zákazu činnosti řízení motorových vozidel vykonány. Je sice pravdou, že následně stěžovatel začal vykonávat další trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, avšak s ohledem na obsah přípisu Okresního soudu v Bruntále měl za to, že ten se týká i tohoto uloženého trestu. Jeho tvrzení dále podporuje fakt, že zákaz řízení před doručením vyrozumění Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 3. 2018 řádně dodržoval. Uvedeného jednání, které nyní vyústilo ve vydání trestního příkazu, se tedy jednoznačně dopustil v omylu, když jednal v přesvědčení, že uložené tresty již vykonal. Subjektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání tedy nebyla naplněna. Uváděné vyrozumění Okresního soudu v Bruntále spolu s navrženým důkazem výslechu partnerky stěžovatele považoval za nový důkaz soudu dříve neznámý, a proto o něj opíral svůj návrh na povolení obnovy řízení.
4. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti především namítá, že bylo jednoznačně prokázáno, že mu byl zmiňovaný přípis Okresního soudu v Bruntále, v němž se uvádí, že trest zákazu činnosti vykonal, doručen ještě před spácháním skutku. Na základě tohoto přípisu se stěžovatel domníval, že již motorové vozidlo řídit mohl. Připouští sice, že mu v minulosti bylo uloženo více trestů zákazu činnosti řízení motorového vozidla, avšak jako právní laik se nedokázal v jednotlivých trestech zorientovat. Krajský soud v napadeném usnesení k této stěžovatelově námitce argumentuje, že je věcí odsouzeného, aby si výkon trestů hlídal, a že neznalost doby výkonu uložených trestů neomlouvá. S tímto názorem ale stěžovatel nesouhlasí, a to zvláště tehdy, když se Okresního soudu v Bruntále dotazoval, k jakému dni uložený trest vykonal a až na základě tohoto sdělení započal s opětovným řízením motorových vozidel. Stěžovatel připouští, že v původním řízení své tvrzení o omylu nikterak nedoložil. V rámci žádosti o povolení obnovy řízení však již předložil ono vyrozumění Okresního soudu v Bruntále, které obhajobu stěžovatele o jednání v omylu podporuje a zároveň na podporu svých tvrzení navrhl i výslech své partnerky. Přes tyto navržené důkazy však obecné soudy stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítly, čímž porušily zásadu in dubio pro reo.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nově zjištěných skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193) a zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20].
7. Stěžovatel za takové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil vyjádření Okresního soudu v Bruntále o vykonání trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel a důkaz výslechem jeho partnerky. Oba tyto důkazní návrhy měly doložit stěžovatelovo tvrzení, že jednal v omylu, resp. v dobré víře, že jeho trest zákazu řízení byl vykonán. S touto námitkou se však řádně vypořádal již okresní soud, který především akcentoval, že přípis Okresního soudu v Bruntále byl stěžovateli doručen ještě před trestním příkazem v nyní projednávané věci, a proto důvody, které stěžovatel vtělil do návrhu na povolení obnovy řízení, mohl uplatnit prostřednictvím odporu, resp. následně odvolání proti vydanému rozsudku - tedy řádných opravných prostředků. Argumentace stěžovatele, proč tak neučinil již tehdy v původním řízení, není dle napadeného usnesení okresního soudu právně relevantní (viz odst. 4 napadeného usnesení okresního soudu). Krajský soud k tomu v napadeném usnesení dále zmínil, že stěžovatelem zmiňovaný přípis Okresního soudu v Bruntále není novou skutečností ve smyslu §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ale pouze sdělením informativního charakteru (viz odst. 6 napadeného usnesení krajského soudu). Nyní stručně rekapitulované závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za přesvědčivé, logické a plně konvenující se shora popsanými ústavně právními předpoklady povolení obnovy trestního řízení.
8. V souhrnu lze proto argumentaci stěžovatele v návrhu na povolení obnovy řízení i v nyní projednávané ústavní stížnosti označit za pouhé pokračování jeho původní obhajoby a polemiky s pro něj nepříznivým výsledkem trestního řízení. Tyto námitky stran pochybení soudů při zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení se však z ústavněprávního hlediska jeví jako neopodstatněné, a to zvláště za situace, kdy je stěžovatel poprvé vznesl až v rámci obnovovacího řízení a neuplatnil je již v řízení původním, když nevyužil zákonné možnosti svoji obhajobu uplatňovat v rámci řádných opravných prostředků.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu