ECLI:CZ:US:2020:3.US.2532.20.1
sp. zn. III. ÚS 2532/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 7 Tdo 441/2020-534, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2019, č. j. 6 To 301/2019-494, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 6. 2019, č. j. 4 T 139/2017-457, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), v čl. 6 odst. 1, 2, čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání (blíže popsané ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu) byl stěžovateli uložen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 79.231 Kč a byl mu uložen trest propadnutí věci (samonabíjecí pistole).
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
4. Bližší rekapitulace napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti případu známy.
5. Podstata stížnostních námitek se týká toho, že sice bylo provedeno několik výslechů přímých účastníků střetu se skupinou cizích mužů, během kterého stěžovatel výstřelem šikmo k zemi nechtěně zasáhl poškozeného (svého kamaráda), nicméně za rozhodující důkaz byl brán kamerový záznam bez podrobnějšího vysvětlení, v čem měly být tyto výpovědi s tímto záznamem v rozporu. Tento rozpor prý totiž neexistuje a ve skutečnosti skupina cizích mužů fyzicky zaútočila na stěžovatele a jeho dva kamarády, kteří přišli do restaurace na obchodní schůzku a museli bojovat o holý život. Okresní soud prý odmítl provést znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví sebeobrana, což řádně neodůvodnil. K objasnění duševního stavu stěžovatele bylo namístě provést rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (popř. psychologie). Stěžovatel dále uvádí, že jeho obrana byla za dané situace přiměřená a napadená rozhodnutí porušují zákaz libovůle a princip presumpce neviny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), proto není a ani být nemá sjednocovat jejich judikaturu a odstraňovat (případná) pochybení, pokud se týkají výhradně podústavního práva. To se samozřejmě týká rovněž oblasti dokazování, kdy Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné obecnými soudy, a to i za situace, když by některé vyvozené závěry považoval za problematické. Možnost jeho kasačního zásahu totiž připadá do úvahy jen tehdy, zjistí-li porušení některé z ústavních kautel.
8. V nyní posuzované věci je z obsahu ústavní stížnosti patrno, že stěžovatel namítá dva ústavní deficity: porušení principu presumpce neviny a existenci tzv. opomenutého důkazu.
9. K první skupině námitek Ústavní soud konstatuje, že uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž nezjistil, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti (viz namítaná "libovůle") tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o okolnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry jakkoliv zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, nebylo provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
11. Z obsahu napadených rozhodnutí (zejména odůvodnění rozsudku okresního soudu) je totiž patrno, že byla provedena celá řada důkazů, a to především svědeckých výpovědí, byl vyslechnut rovněž znalec k otázce deformace střely a směru výstřelu (obor kriminalistika, odvětví balistika), k dispozici byly listinné důkazy (protokol o ohledání místa činu a náčrtek) a vyhodnocen byl kamerový záznam a fotodokumentace. Tyto důkazy obecné soudy řádně vyhodnotily a vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru o vině stěžovatele, když se zabývaly i jednotlivými rozpory mezi nimi. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich obecné soudy dovodily, neplynou žádné deficity, které by bylo možno považovat za extrémní nesoulad, což teprve by podle ustálené judikatury zdejšího soudu odůvodňovalo jeho kasační zásah do výsledku provedeného dokazování.
12. K námitce ohledně tzv. opomenutého důkazu Ústavní soud potvrzuje, že ze zásady volného hodnocení důkazů sice neplyne povinnost obecného soudu provést všechny navržené důkazy, avšak musí vyložit, proč konkrétní navržený důkaz považuje za nevěrohodný, neúčelný, nadbytečný či jinak nepodstatný a proč proto nepřistoupí k jeho provedení. Pokud by tak totiž neučinil a jednalo se o důkaz, který z povahy věci mohl mít v daném řízení určitou relevanci, dopustí se obecný soud pochybení, které může dosahovat ústavní relevance. Neprovedením důkazu může totiž dojít k porušení ústavního principu tzv. rovnosti zbraní, práva na obhajobu anebo přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí. Lapidárně vyjádřeno, je úkolem obecného soudu vést řádné dokazování a určitě není jeho povinností provést všechny navržené důkazy. Právem účastníka řízení je však v případě, kdy navržený důkaz není proveden, dozvědět se, proč se tak stalo; tzn. jaké důvody obecný soud k tomuto rozhodnutí vedlo. V opačném případě totiž jeho rozhodnutí nemusí obstát v následném přezkumu, a to i před Ústavním soudem.
13. V nyní posuzovaném případě však žádný takový deficit Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel se totiž mýlí, pokud uvádí, že se okresní soud k navrženému důkazu (znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace sebeobrana) dostatečně nevyjádřil. Okresní soud uvedl, že tento důkaz považuje za nadbytečný s ohledem na skutková zjištění (bod 18), přičemž následně podrobně a s popisem konkrétních okolností daného konfliktu vyložil, proč nebyla prokázána nutná obrana (bod 19). Nad tento rámec doplnil, že stěžovatel se již v minulosti (jako mladistvý) dopustil trestného činu vraždy a s ohledem na způsob, jakým tak učinil, je zřejmé, že "se jedná o osobu velmi otrlou, která se jen tak něčeho a někoho nezalekne." Krajský soud následně doplnil, že navrhovaný znalecký posudek byl nadbytečný s ohledem na možnost alternativního řešení spočívajícího v ústupu stěžovatele (z kamerového záznamu neplyne, že by se incident uskutečnil tak dramaticky, jak líčil stěžovatel), případně bylo lze vystřelit do vzduchu, kde nehrozilo odražení náboje od pevné překážky. Krajský soud zdůraznil rovněž chování stěžovatele po činu, kdy poškozenému nezajistil první pomoc a z místa činu odešel ještě před příjezdem policie a záchranky, čímž mařil objasnění věci.
14. Lze tak uzavřít, že se v nyní posuzované věci rozhodně nejednalo o případ tzv. opomenutého důkazu, obecně vymezeného v odst. 12 tohoto usnesení.
15. Souhrnně tak lze uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu