ECLI:CZ:US:2020:3.US.2545.20.1
sp. zn. III. ÚS 2545/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2020, č. j. 4 To 267/2019-2119, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3.7.2019, č.j. 6 T 70/2017-1998, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 T 70/2017 vyplývá, že okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu X jakožto náhradní hodnoty místo finančních prostředků, které měly být výnosem z trestné činnosti obžalovaného J. K., bývalého manžela stěžovatelky. V tomto usnesení okresní soud uvedl, že už jen z důvodu pro věc relevantní právní úpravy podle §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku byli společnými nájemci a členy družstva jak stěžovatelka, tak její tehdejší manžel, neboť spolu trvale žili. Na této skutečnosti nemohlo nic změnit ani zúžení společného jmění manželů formou notářského zápisu, neboť takovým úkonem nelze omezovat kogentní úpravu vztahů manželů k podílu v bytovém družstvu, když i podle judikatury zde nejde jen o majetková práva (v této souvislosti okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011).
3. Citované usnesení okresního soudu následně stěžovatelka napadla stížností podanou podle §141 a následující tr. ř., tato však byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítnuta. Krajský soud dovodil, že o zajištěném družstevním podílu ve stavebním bytovém družstvu rozhodl okresní soud již pravomocným výrokem v rozsudku ze dne 3. 7. 2017, č. j. 6 T 70/2017-1992, jímž byl obžalovaný J. K. uznán vinným zločinem zpronevěry. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby mu okresní soud uložil mimo jiné trest propadnutí náhradní hodnoty, a to právě družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu X, jehož vlastníky jsou podle okresního soudu obžalovaný a stěžovatelka. Proto již nyní nepřipadá podle krajského soudu v úvahu stěžovatelkou navrhovaný postup podle §79f tr. ř., tedy rozhodování o zrušení či zajištění věci. Z toho důvodu krajský soud stížnost stěžovatelky - tehdy zúčastněné osoby - zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že se v trestním řízení, které bylo vedeno proti jejímu bývalému manželovi, po celou dobu domáhala toho, aby bylo zrušeno zajištění shora specifikovaného majetku, který byl zajištěn jako tzv. náhradní hodnota. Stěžovatelka předkládala veškeré dokumenty, které prokazovaly její výlučné vlastnické právo k tomuto majetku. Okresní soud však rozhodl o vyslovení trestu propadnutí náhradní hodnoty, když ve výroku o uložení tohoto trestu sám podle stěžovatelky konstatuje, že vlastníky daného podílu jsou obžalovaný (nyní odsouzený) a stěžovatelka. Tento výrok je pak podle stěžovatelky zcela v rozporu s konstantní judikaturou, podle níž, jak uvádí stěžovatelka, platí, že je-li věc ve společném jmění manželů, nelze uložit její propadnutí, leda by pachatel tuto věc získal v průběhu manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, č. j. 5 Tdo 335/2015-175, dostupné též na www.nsoud.cz]. Za situace, kdy stěžovatelka není osobou oprávněnou podat proti rozhodnutí o trestu propadnutí náhradní hodnoty opravný prostředek, má za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když v takovém případě se dostává do pozice osoby, která se sice v trestním řízení označuje jako zúčastněná, avšak bez možnosti hájit dostatečně svá práva - na rozdíl od obžalovaného. Proto také stěžovatelka požadovala v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, zrušení zajištění. Obecné soudy ji ovšem nevyslyšely, a to za situace, kdy se stěžovatelka nemůže žádným jiným opravným prostředkem proti nastalé situaci dále bránit.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
9. Stěžovatelka zpochybňuje v prvé řadě správnost uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, kdy touto náhradní hodnotou údajně nemůže být výše specifikovaný podíl v bytovém družstvu, neboť ho má vlastnit podle svého tvrzení výhradně stěžovatelka (a ta nebyla pachatelem trestné činnosti). Stěžovatelka tedy ve svém důsledku nezpochybňuje závěr krajského soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí, totiž že poté, co již byl obžalovanému (nyní odsouzenému) pravomocným rozsudkem o vině a trestu uložen mimo jiné právě trest propadnutí náhradní hodnoty, nemohou soudy v jiném (časově následujícím) řízení rozhodovat o zrušení zajištění ve smyslu §79f t. ř. Zjednodušeně řečeno totiž platí, že zajištění se aplikuje zejména na věci, u nichž je podezření, že sloužily jako nástroj ke spáchání trestné činnosti nebo jsou výnosem z trestné činnosti, a to ve fázi předcházející případnému rozhodování o vině a trestu. Je-li však o vině a trestu soudem již rozhodnuto, zajištění se ve výše uvedeném smyslu - až na výjimky předvídané zákonem - nepoužije (srov. k tomu opačně například §349b tr. ř., který ale na věc stěžovatelky nedopadá).
10. Měla-li stěžovatelka za to, že pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty nebyly splněny podmínky například proto, že v trestním řízení byly nesprávně zjištěny okolnosti vlastnictví majetku představujícího onu náhradní hodnotu nebo že náhradní hodnota nepatřila pachateli trestného činu, měla proti příslušné výrokové části rozhodnutí o trestu, jež se uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty týkala, podat ústavní stížnost. Jako osoba zúčastněná ve smyslu §42 tr. ř. totiž sice opravné prostředky do výroku o trestu podat nemůže [srov. k tomu přiměřeně též výklad k §42 tr. ř. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 345], nicméně žádná taková neplatí pro řízení před Ústavním soudem. To zvláště za situace, neposkytuje-li právní řád stěžovatelce, jak sama v ústavní stížnosti uvádí, žádné další opravné prostředky, kterými by se důsledkům výroku o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, kterým byl potrestán její bývalý manžel, mohla bránit.
11. Nad tento rámec Ústavní soud dále uvádí, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentačně dostatečně nevypořádává ani s usnesením okresního soudu ze dne 3. 7. 2019, č. j. 6 T 70/2017-1998, podle něhož předmětný podíl v družstvu nebyl ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, ale práva k němu svědčila též jejímu (bývalému) manželovi. Přitom i podle judikatury, na kterou odkazuje sama stěžovatelka (srov. k tomu rekapitulaci shora), může takový majetek podléhat trestu propadnutí náhradní hodnoty.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu