ECLI:CZ:US:2020:3.US.2556.20.1
sp. zn. III. ÚS 2556/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem, sídlem Na Viničních horách 1834/24, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020 sp. zn. 61 To 495/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. července 2020 sp. zn. 1 Nt 2017/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka žádá o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť je omezena na svobodě.
3. Ústavní soud si za účelem projednání věci vyžádal spis vedený u Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ostrava (dále jen "policie") pod sp. zn. NCOZ-2236/TČ-2019-417702, z něhož vyplývají následující skutečnosti. Proti stěžovatelce, jakož i proti dalším fyzickým osobám, bylo dne 14. 7. 2020 zahájeno usnesením č. j. NCOZ-2236-314/TČ-2019-417702 trestní stíhání, neboť je dáno důvodné podezření, že stěžovatelka se dopustila pokračujícího zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §158 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jako účastník ve formě pomoci se podílela na zvlášť závažném zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a měla se dopustit i zvlášť závažného zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Uvedených zvlášť závažných zločinů se stěžovatelka měla dopustit jako členka organizované skupiny. Tato organizovaná skupina činila prostřednictvím internetu a sociálních sítí nábor žen starších 18 let, které se měly posléze účastnit modelingového focení, přičemž cílem tohoto náboru bylo ve skutečnosti vytvoření pornografického díla, což ovšem nebylo poškozeným dopředu známo a z inzerce, kterou organizovaná skupina šířila na internetu, nebylo možno tuto skutečnost objektivně zjistit. Takto vytvořená pornografická díla byla posléze zpřístupněna na internetu. Role stěžovatelky v rámci organizované skupiny spočívala především v tom, že stěžovatelka vystupovala v místě, kde docházelo k natáčení pornografického materiálu, jako manažerka projektu, která poškozeným prezentovala smlouvy, jež měly poškozené na místě podepsat, podávala jim záměrně klamavé informace o obsahu a účincích smluv, ověřovala při podpisu smluv plnoletost poškozených, vedla s nimi osobní pohovory, dle potřeb je fotila a pomáhala jim odstraňovat zábrany, a dále se v případě potřeby podílela na sexuálních praktikách s poškozenými. Stěžovatelka byla zadržena dne 13. 7. 2020, dne 15. 7. 2020 byla napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vzata na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze do vazby z důvodu existence vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu.
4. Stěžovatelka napadla usnesení obvodního soudu stížností, jež byla Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že usnesení obvodního soudu bylo vydáno bez zákonného důvodu a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, což však městský soud ve svém usnesení pominul a nezabýval se stížností stěžovatelky tak, aby ochránil její základní práva.
6. Stěžovatelka v návaznosti na výše uvedené popírá, že by se dopustila jednání, z nichž je obviněna a poukazuje na to, že doposud nebyly prokázány žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že by mohla působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné. Obvodní soud tuto možnost uvádí toliko v teoretické rovině.
7. Stěžovatelka uvádí, že žije trvale v T. a vychovává čtyřletou dceru. Již téměř rok žádným způsobem nespolupracuje se společností X a nijak se nepodílí na činnosti, která je předmětem vyšetřování. Stěžovatelka nemá ani přístup k žádné dokumentaci, kde by byly uvedeny kontaktní údaje poškozených, když tato dokumentace byla údajně zajištěna policií. Stěžovatelka též popírá, že by byla v pravidelném kontaktu s poškozenými dívkami, jak je uvedeno v napadeném usnesení obvodního soudu.
8. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nelze prokazovat negativní skutečnosti, tedy že něco neexistuje, když je úkolem orgánů činných v trestním řízení, aby existenci případných vazebních důvodů stěžovatelce prokázaly. Nelze proto klást stěžovatelce k tíži, že není schopna spekulativní závěry soudů vyvrátit. Soudy by měly v případě pochybností postupovat v souladu s principem in dubio pro reo a případné pochybnosti vykládat ve prospěch stěžovatelky.
9. Stěžovatelka též poukazuje na skutečnost, že obvodní soud se nezabýval posouzením, zda by účel vazby nebylo možno naplnit za pomoci alternativních opatření.
10. Obdobné kritice stěžovatelka podrobuje i usnesení městského soudu, který toliko odkázal na usnesení obvodního soudu. Stěžovatelka takto odmítá tvrzení městského soudu, že by měla s některými svědkyněmi blízké vazby a že by tyto byly osobami na ní závislými.
11. Stěžovatelka upozorňuje na neurčitý počet svědků, kteří mají být ve věci vyslechnuti, když soudy uvedly pouze demonstrativní výčet těchto osob. Z informací, které jsou stěžovatelce známy, pak vyplývá, že ke dni 22. 9. 2020 má být vyslechnuto pouze 11 osob, což svědčí o neschopnosti policie vést výslechy efektivně a rychle tak, aby vazebně stíhané osoby byly na svobodě omezeny co nejméně. K tomu stěžovatelka dodává, že policie provádí všechny výslechy bez účasti obhájců s poukazem na zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů, byť tento zákon umožňuje vedení výslechu pouze bez přítomnosti obviněného, nikoliv však jeho obhájce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti vazebním rozhodnutím, když zejména rozporuje existenci důvodů tzv. koluzní vazby, které nejsou v napadených rozhodnutích dostatečně popsány a z dosavadního vyšetřování orgánů činných v trestním řízení ani nevyplývají.
16. Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince, při němž je proto nutno postupovat značně restriktivně. Podle §67 písm. b) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Zákonem zakotvené konkrétní skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy, nicméně při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty ohledně existence takových konkrétních skutečností, které opodstatňují vazební důvody. V těchto případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit [srov. nález ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05 (N 104/41 SbNU 315)].
17. V posuzované věci je nesporné, že je dán předpoklad vazby v podobě důvodného podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů výše uvedených, neboť doposud bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, přičemž ani sama stěžovatelka nepopírá zapojení do předmětných aktivit, byť svoji úlohu poněkud bagatelizuje. Pokud jde o naplnění vazebního důvodu tzv. koluzní vazby, Ústavní soud vychází z premis uvedených v předchozím bodě, když zdůrazňuje především nutnost existence dostatečného a rozumného podkladu pro opodstatnění obavy, že stěžovatelka by v případě trestního stíhání na svobodě mohla působit na dosud nevyslechnuté svědky či obviněné nebo jinak mařit vyšetřování. Uvedený předpoklad byl v posuzované věci naplněn, neboť existuje odůvodněné podezření, že stěžovatelka v rámci organizované skupiny plnila důležitou a těžko zastupitelnou roli, když měla za úkol vzbudit v poškozených důvěru a následně je vmanévrovat do podpisu smlouvy. S poškozenými byla v osobním kontaktu, kontrolovala jejich osobní údaje. Výpovědi poškozených svědkyň v předmětném trestním řízení mají vysokou důkazní hodnotu především pro kvalifikaci trestného jednání, a tudíž je nutno minimalizovat případnou snahu obviněných působit na poškozené, kterých je v důsledku dlouhodobého jednání obviněných velké množství, přičemž stále probíhá evidence těchto osob. Ústavní soud je toho názoru, že požadavek dostatečného a rozumného podkladu pro opodstatnění obavy z důvodu naplnění tzv. koluzní vazby je v posuzované věci vzhledem k okolnostem případu naplněn.
18. Stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly možností nahrazení vazby některým z alternativních opatření. S touto námitkou se vypořádal již městský soud, když uvedl, že v případě koluzní vazby nelze vazbu nahradit alternativními opatřeními přímo ze zákona. Stěžovatelka předkládá argumentaci, podle níž by jí mohlo být uloženo některé z předběžných opatření, které by fakticky zamezilo v tom, aby případně ovlivňovala svědky či spoluobviněné. Této argumentaci nelze přisvědčit, neboť na svědky lze působit mnoha způsoby, nota bene za situace, kdy neustále probíhá zjišťování poškozených. Za takové situace by předběžná opatření nepochybně nebyla způsobilá naplnit předjímaný účel. Uvalení koluzní vazby bylo tedy i z tohoto hlediska legitimní.
19. Stěžovatelka dále namítá nespecifikovaný počet svědků, které je nutno vyslechnout a upozorňuje na okolnost, že poškozené jsou vyslýchány bez přítomnosti obhájců obviněných osob. Doposud konkrétně neustanovený počet poškozených, které je nutno vyslechnout, nepředstavuje žádný zásah do základních práv stěžovatelky, byť nelze popřít, že čím nižší počet osob by bylo nutno vyslechnout, tím kratší by teoreticky mohla být doba koluzní vazby, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny neustále přezkoumávat důvodnost trvání vazby vzhledem ke stanovenému vazebnímu důvodu. Je nutno však brát zároveň v potaz účel koluzní vazby v posuzované věci, kterým je u takto mimořádně rozsáhlé trestné činnosti zjistit a vyslechnout co nejvíce poškozených, a to bez rizika jejich ovlivňování. Zjištění všech poškozených v případech sexuálních trestných činů je složité i s ohledem na kriminologická hlediska, kdy se poškození často zdráhají, i přes výzvy v médiích, přihlásit a svědectví poskytnout, neboť to způsobuje jejich další viktimizaci. Ne zcela rychlý postup policie při evidenci poškozených tedy nelze přičítat její neschopnosti, jak namítá stěžovatelka, nýbrž i těmto dalším významným aspektům specifickým pro sexuální trestné činy.
20. Konečně ani poslední námitce stěžovatelky o údajně závadovém postupu policie při vedení výslechů poškozených v době trvání tzv. koluzní vazby stěžovatelky nelze při posuzování napadených rozhodnutí přisvědčit. Způsob vedení výslechů poté, co byla stěžovatelka vzata do vazby, není předmětem tohoto řízení, neboť jde o okolnosti, které nastaly až po vydání napadených rozhodnutí a především vůbec nesouvisí s vazbou, nýbrž s otázkou použitelnosti takových výpovědí v hlavním líčení. K takovému posouzení však Ústavní soud nyní není oprávněn.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu