ECLI:CZ:US:2020:3.US.2557.19.1
sp. zn. III. ÚS 2557/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LETOINVEST, s.r.o., sídlem Kamenná 178/7, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2019 č. j. 23 Cdo 530/2019-326 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2018 č. j. 28 Co 239/2017-253, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PORR a.s. (dříve ALPINE Bau CZ a.s.), sídlem Dubečská 3238/36, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 8. 2019, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vedlejší účastnice (respektive její právní předchůdkyně) se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") po stěžovatelce nároků ze smlouvy o dílo uzavřené mezi nimi dne 21. 6. 2013, konkrétně zaplacení částky 431 100,70 Kč. Z této částky představovala částka 281 100,70 Kč neuhrazenou část ceny díla (neuvolněné pozastávky v částkách 60 148,65 Kč, 110 476,03 Kč a 110 476,03 Kč) a zbývajících 150 000 Kč odpovídalo sjednaným paušálním nákladům souvisejícím s přerušením a opětovným obnovením stavebních prací. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. dubna 2017 č. j. 77 C 72/2015-194 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 431 100,70 Kč s příslušenstvím, a dále povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 21 555 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v rozsudku dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že vedlejší účastnice dopisem ze dne 24. 10. 2014 oprávněně odstoupila od smlouvy o dílo z důvodu prodlení stěžovatelky s uvolněním sjednaných pozastávek a s úhradou paušálních nákladů. Podle ujednání stěžovatelky a vedlejší účastnice ve smlouvě stěžovatelka po odstoupení od smlouvy nebyla oprávněna zadržet vedlejší účastnici již splatnou druhou polovinu sjednané pozastávky a již splatné paušální náklady. K argumentaci stěžovatelky nárokem na slevu z ceny díla se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že i kdyby právo z odpovědnosti za vady odstoupením od smlouvy vedlejší účastnicí nezaniklo, nebylo uplatněno stěžovatelkou včas, když nebylo uplatněno bez zbytečného odkladu poté, co stěžovatelka vady díla zjistila. K tomuto krajský soud zopakoval, že stěžovatelka prokazatelně k jakýmkoli vadám díla kontaktovala vedlejší účastníci až dopisem ze dne 17. 12. 2014, kterým vyzvala vedlejší účastnici k řešení reklamace, přičemž až dopisem ze dne 10. 4. 2015 uplatnila nárok na slevu z ceny díla a tu vyčíslila až dopisem ze dne 4. 8. 2015. K stěžovatelce tvrzenému započtení vzájemné pohledávky ve výši 136 125 Kč krajský soud uvedl následující. Podle stěžovatelky měla žalobou uplatněná pohledávka v uvedené výši zaniknout, neboť stěžovatelka započetla dopisem ze dne 24. 11. 2014 svou tvrzenou pohledávku vůči vedlejší účastnici ve výši 136 125 Kč jako úplatu za poskytnutí technické podpory vyúčtovanou fakturou stěžovatelky. Tvrzená vzájemná pohledávka vycházela ze smlouvy o poskytnutí technické podpory, která byla podle zjištění krajského soudu z připojeného spisu téhož soudu vedeného v odvolacím řízení sp. zn. 47 Co 521/2016 uzavřena rovněž mezi vedlejší účastnicí (respektive její právní předchůdkyní) a stěžovatelkou, přičemž účastnice se shodly na tom, že tato smlouva, ač nebyla datována, byla uzavřena počátkem roku 2014. Krajský soud dospěl k závěru, že jde o pohledávku nezpůsobilou k započtení, neboť ve vedlejším řízení vedeném v té době u odvolacího soudu pod sp. zn. 47 Co 521/2016 bylo soudem prvního stupně zjištěno a následkem toho (dosud nepravomocně) rozhodnuto, že stěžovatelka technickou podporu vedlejší účastnici neposkytla, pročež vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy a oprávněně žádala vrácení částky 136 125 Kč, které stěžovatelce uhradila. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že jde o pohledávku nejistou, neprokázanou, a tudíž podle §1987 odst. 2 občanského zákoníku nezpůsobilou k započtení. K tvrzené ústní dohodě uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, že paušální náklady nebudou hrazeny, uvedl krajský soud, že se taktéž ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka svá tvrzení, že závazek tyto náklady hradit zanikl, nijak neprokázala.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelka polemizuje se zjištěními významnými pro posouzení odvolacího soudu, zda došlo k řádnému odstoupení od smlouvy o dílo ze strany vedlejší účastnice či zda stěžovatelka uplatnila včas práva z vadného plnění, čímž zpochybňuje toliko skutková zjištění soudů nižších stupňů, aniž by přitom uplatňovala způsobilý dovolací důvod. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného soudy nižších stupňů a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání nezakládá ani stěžovatelkou citovaná judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 32 Odo 1387/2005) týkající se povinnosti objednatele uhradit zbytek ceny díla v případě nesplnění povinnosti zhotovitele dílo řádně zhotovit. Oproti tomuto rozhodnutí nebyl v nyní posuzované věci vznik práva na zaplacení ceny vázán na provedení díla dle §548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), nýbrž na vystavování faktur v termínech dle harmonogramu plateb a na další skutečnosti vymezené ve smlouvě o dílo. Závěry odvolacího soudu tak nejsou v rozporu s judikaturou citovanou stěžovatelkou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání napadeným usnesením nesprávně odmítl jako nepřípustné. Podle napadeného usnesení nezakládá přípustnost dovolání ani stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1387/2005, podle kterého nelze vadné dílo považovat za dílo provedené, ani když je objednatel převezme, přičemž, pokud je zaplacení ceny za dílo vázáno na předání a převzetí díla, není objednatel povinen zbytek ceny uhradit. Tento rozsudek se podle napadeného usnesení zde neuplatní, neboť vznik práva na zaplacení ceny díla nebyl vázán na provedení díla dle §548 odst. 1 obchodního zákoníku, nýbrž na vystavování faktur v termínech dle harmonogramu plateb a na další skutečnosti vymezené ve smlouvě o dílo. Stěžovatelka však má za to, že se vznik práva na zaplacení ceny díla vázal na provedení díla dle §548 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž vedlejší účastnice poskytla vadné plnění, pročež jí nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, naopak stěžovatelce vzniklo právo z vadného plnění. Nejvyšší soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
6. Podmínky přípustnosti dovolání tak byly naplněny a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost v rozporu se zákonem.
7. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení pochybil krajský soud, když se nezabýval otázkou ústní dohody mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí týkající se nehrazení paušálních nákladů ani způsobilostí započtení pohledávky stěžovatelky vůči vedlejší účastnici ve výši 136 125 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že námitky stěžovatelky jsou zjevně neopodstatněné. K námitce směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nutno poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud vysvětlil, že se stěžovatelkou citovaná judikatura neuplatní, neboť zaplacení ceny za dílo nebylo v nyní posuzované věci vázáno na předání a převzetí díla. Stěžovatelka s tímto závěrem sice v ústavní stížnosti nesouhlasí, avšak nepředkládá argumentaci, podle níž měl Nejvyšší soud dospět k jinému závěru, a pouze konstatuje, že "má za to, že se vznik práva na zaplacení ceny díla vázal na provedení díla". Ústavní soud ovšem neshledal na výše uvedeném závěru Nejvyššího soudu pochybení.
12. Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti usnesení krajského soudu, ani s těmito se nemohl Ústavní soud ztotožnit. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud se nezabýval otázkou ústní dohody mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, týkající se nehrazení paušálních nákladů, ani způsobilostí započtení pohledávky stěžovatelky vůči vedlejší účastnici ve výši 136 125 Kč. K oběma skutečnostem se ovšem krajský soud dostatečně podrobně a také srozumitelně a logicky vyjádřil, jak je popsáno v bodu 3 tohoto usnesení, pročež námitky stěžovatelky je nutno považovat za liché.
13. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu