ECLI:CZ:US:2020:3.US.2559.20.1
sp. zn. III. ÚS 2559/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Veroniky Klapkové, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 1329/2020-264, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí přitom, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla stěžovatelčina žaloba, podaná podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, kterou se domáhala zaplacení částky 150.000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení.
3. Její žaloba však byla zamítnuta, v neprospěch stěžovatelky rozhodl rovněž odvolací soud a Nejvyšší soud posléze napadeným usnesením odmítl dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu. Obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, konstatovaly, že délka soudního řízení, jejíž nepřiměřenost stěžovatelka namítala, s ohledem na specifické okolnosti ještě nepřiměřená nebyla. Stěžovatelka však závěry obecných soudů - včetně toho, jak tyto soudy pracovaly s judikaturními kritérii rozhodnými pro určení přiměřené délky řízení - pokládá za zcela nesprávné a protiústavní.
4. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že obecné soudy zcela paušálně (a ve svém důsledku extrémně nespravedlivě) konstatovaly, že mezinárodní prvek, který byl v původním řízení přítomen, odůvodňoval naříkanou délku řízení. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že prakticky nezohlednil kontext věci a že v podstatě akceptoval závěr, podle něhož již pouhá přítomnost mezinárodního prvku (bez ohledu na to, jak se tento prvek specificky odrazil ve složitosti řízení) ospravedlňuje jakoukoliv délku řízení. Stěžovatelka přitom v řízení před obecnými soudy i nyní tvrdila, že úkony soudu v období mezi květnem 2012 a prosincem 2013 (např. komunikace soudu s dožádaným španělským soudem či s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí) byly zbytečné a nesměřovaly k rozhodnutí věci. Ve vztahu k tomuto období proto měla být konstatována existence průtahů
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť všechny relevantní okolnosti jsou účastníkům řízení známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. zn. 15 C 211/2018 dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), proto není a ani být nemá sjednocovat jejich judikaturu a odstraňovat (případná) pochybení, pokud se týkají výhradně podústavního práva. To se samozřejmě týká rovněž oblasti dokazování, kdy Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné obecnými soudy, a to i za situace, když by některé vyvozené závěry považoval za problematické. Možnost jeho kasačního zásahu totiž připadá do úvahy jen tehdy, zjistí-li porušení některé z ústavních kautel.
8. V nyní posuzované věci proto bylo primárně úkolem obecných soudů (a nikoliv Ústavního soudu) rozhodnout o tom, zda byla délka stěžovatelčina původního soudního řízení ještě přiměřená. Prostor pro přezkum toho, jak obecné soudy posuzovaly konkrétní skutkové okolnosti případu, je Ústavnímu soudu dále zúžen tím, že k otázce průtahů v řízení (resp. nepřiměřené délky řízení) existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, judikatura Ústavního soudu a v neposlední řadě i bohatá rozhodovací praxe soudu Nejvyššího, jež je na závěrech těchto soudů do značné míry postavena. Přezkum ze strany Ústavního soudu se proto v podstatě omezuje na zjištění, zda obecné soudy při svém rozhodování skutečně vycházely z ustálené judikatury vrcholných soudů a zda kritéria plynoucí z této judikatury v konkrétní věci aplikovaly řádně, racionálně, přiměřeně, zda své závěry dostatečně odůvodnily a nedopustily se protiústavních excesů.
9. Ústavní soud v tomto kontextu neshledal, že by Nejvyšší soud při tomto rozhodování jakkoliv vybočil z mezí stanovených mu ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit (prakticky jediné) námitce stěžovatelky, podle níž Nejvyšší soud v podstatě akceptoval závěr odvolacího soudu, že již pouhá přítomnost mezinárodního prvku ospravedlňuje jakoukoliv délku řízení. Odvolací Městský soud v Praze (jehož rozhodnutí ovšem stěžovatelka nenapadla) se totiž ve svém rozhodnutí řádně věnoval otázce, jakým způsobem a nakolik přítomnost mezinárodního prvku ovlivnila složitost řízení. Věnoval se přitom i jednotlivým úkonům soudu v původním řízení, jejich významu či opodstatněnosti (srov. odst. 14 ve spojení s odst. 18 a násl. rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 25 Co 272/2019-228).
11. I v dalších ohledech pak odvolací soud řádně a přesvědčivě zohlednil kritéria, která pro hodnocení přiměřené délky řízení plynou z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Kromě kritéria složitosti řízení se tak věnoval i otázce významu předmětu řízení pro stěžovatelku, vlivem jejího jednání na eventuální průtahy v řízení či otázce postupu orgánů veřejné moci během řízení. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke každému ze zmíněných kritérií přitom zdejší soud shledává jako racionální a dostatečně opřené o závěry plynoucí z ustálené judikatury.
12. Za této situace proto nelze přisvědčit ani stěžovatelčinu tvrzení, podle něhož odmítnutím dovolání Nejvyšší soud porušil její základní právo na spravedlivý proces. Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož rozsudek odvolacího soudu byl se shora zmíněnými judikatorními kritérii souladný, totiž ve světle shora uvedeného jako ústavně souladný plně obstojí.
13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu