ECLI:CZ:US:2020:3.US.2572.20.1
sp. zn. III. ÚS 2572/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem Panská 891/5, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 12 Co 7/2020-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2019, č. j. 62 Nc 2518/2019-106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i základní práva jeho nezletilého syna zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 8, čl. 9, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, v průběhu řízení o výchově a výživě nezletilého syna S., jehož matkou je E. M., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") bylo zahájeno řízení o neshodách rodičů ve významných věcech ve smyslu ustanovení §877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), v jehož rámci se matka nezletilého domáhala, aby soud za stěžovatele udělil souhlas s přemístěním a určením bydliště nezletilého do B. Stěžovatel s přestěhováním nezletilého nesouhlasil, neboť měl za to, že by byl omezen v možnosti podílet se na péči, jakož i v rozsahu požadovaného styku s nezletilým.
3. V záhlaví citovaným rozsudkem obvodní soud návrhu matky nezletilého vyhověl a udělil jí za stěžovatele souhlas s přemístěním nezletilého do B. a jeho bydlištěm tamtéž (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné ve smyslu ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, když obdobně jako v průběhu předchozího řízení vyjadřuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí zcela opomíjí zájem a právo dítěte, aby mělo ve své blízkosti oba rodiče, kteří o něj osobně pečují a přispívají k jeho osobnostnímu rozvoji. Dovolává se rovněž svého práva vychovávat a pečovat o vlastní dítě. Stěžovatel má dále za to, že nebyl brán zřetel na změnu okolností, k níž došlo v mezidobí od vydání rozhodnutí obvodního soudu, z čehož dovozuje nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Zdůrazňuje, že mu nebyla umožněna osobní účast na jednání, a to před obvodním i městským soudem. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení ve věcech péče o nezletilé v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí ve věci významné pro nezletilého v intencích ustanovení §877 občanského zákoníku, resp. ustanovení §466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatel nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají charakter nesouhlasných výhrad vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá prosazení jím předkládaného stanoviska.
8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o věci významné pro nezletilé dítě, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy a především posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro vyhovění návrhu matky nezletilého týkajícího se jeho přemístění do B., s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
10. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Městský soud, vycházeje ze skutkových zjištění obvodního soudu (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 5 a násl.), uzavřel, že "za stávající situace ani odvolací soud nemá pochyb o postavení matky jako primárně pečujícího rodiče, v zájmu nezletilého je proto být především se svou matkou, která má zajištěno lukrativní zaměstnání [s benefity v souvislosti s péčí o nezletilého] v nikterak nepřekonatelné vzdálenosti od P., a to nejen v poměrech České republiky, ale i poměrech evropských." Na tomto závěru zdejší soud neshledal cokoliv, co by mohlo s ohledem na shora předestřená obecná východiska ústavního přezkumu iniciovat jeho kasační pravomoc.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce porušení práva být přítomen projednání své věci. Rovněž tento argument byl stěžovatelem vznesen již v průběhu předchozího řízení, přičemž byl náležitě vypořádán městským soudem, který - s ohledem na průběh řízení před obvodním soudem - uvedl, že stěžovatel byl ve věci slyšen jako účastník řízení při jednání dne 31. 7. 2019 (srov. rozsudek městského soudu, bod 12). Procesní stanovisko stěžovatele, toho času nacházejícího se ve vazební věznici v SRN, stran přemístění nezletilého do B. bylo tudíž nalézacímu soudu dostatečně známé. Ochrana zájmů stěžovatele byla navíc zajišťována prostřednictvím jeho právního zástupce, který byl přítomen rovněž na jednání, které proběhlo dne 14. 10. 2019.
12. Obdobný závěr pak lze učinit i ve vztahu k zajištění procesních práv stěžovatele v odvolacím řízení. I zde byl totiž stěžovatel zastoupen advokátem dle ustanovení §25 o. s. ř. Pro Ústavní soud je rovněž podstatné, že stěžovateli byl dán dostatečný procesní prostor k tomu, aby předložil své návrhy a vyjádřil se k tvrzením protistrany (srov. rozsudek městského soudu, bod 5), kteréžto návrhy a tvrzení - nutno podotknout - byly oběma účastníky uplatňovány v průběhu celého nyní posuzovaného řízení konstantně neměnným způsobem. V dané situaci tudíž nebyl důvod k dalšímu odročení nařízeného jednání, neboť odvolací soud měl dostatek podkladů k tomu, aby přistoupil k rozhodnutí. Ústavní soud ostatně již dříve při výkladu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. konstatoval, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné např. i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2501/17 ze dne 19. 9. 2017, bod 8). Přehlédnout konečně nelze ani aspekt procesní ekonomie, s nímž souvisí též to, že odročovat nařízená jednání není pravidlem, nýbrž výjimkou z obecného principu, že soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1784/17 ze dne 13. 9. 2017 (N 172/86 SbNU 773), bod 17].
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu