ECLI:CZ:US:2020:3.US.2586.20.1
sp. zn. III. ÚS 2586/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Váňou, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020 sp. zn. 61 To 498/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 1 Nt 2017/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a ústavněprávní principy, zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tak namítá porušení principu vázanosti státní moci zákonem, popírá, že byly dány zákonné důvody pro vzetí jeho osoby do vazby a tvrdí porušení práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozhodl v záhlaví citovaným usnesením podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. b) tr. ř. tak, že se stěžovatel bere do vazby. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi, pro organizátorství zvlášť závažného zločinu znásilnění, pro organizátorství zločinu sexuálního nátlaku, pro pokračující zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi a pro organizátorství zločinu sexuálního nátlaku, kterých se měl - zjednodušeně řečeno - dopustit jako jednatel společnosti X, zabývající se mimo jiné tvorbou pornofilmů. Obvodní soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu a osobu stěžovatele je odůvodněn závěr, že by stěžovatel mohl ovlivňovat doposud procesně nevyslechnuté osoby zejména z řad svědků (účastnice castingů, jež měly být zmanipulovány do natáčení pornofilmů) ve snaze mařit trestní řízení či alespoň minimalizovat svoji účast na celé věci. Zdůraznil, že policejní orgán plánuje realizovat výzvu do médií s cílem oslovit další eventuální poškozené, čímž se počet svědkyň může značně zvýšit. Stěžovatel by v případě propuštění na svobodu měl možnost působit na doposud nevyslechnuté potencionální svědky, když jako majitel výše uvedené společnosti měl a má přístup ke všem dokumentům i kontraktům. Užití alternativních opatření jako náhrada za vazbu je u stěžovatele vyloučeno, neboť byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) tr. ř.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. t. ř. byla v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta. Podle městského soudu je důvod koluzní vazby dán proto, že je zde reálná obava, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by tento ovlivňoval dosud nevyslechnuté osoby zejména z řad svědků. Bylo zjištěno, že stíhaná trestní věc měla být páchána dlouhodobě, s mnoha potenciálními spolupachateli a velmi dobře organizovaným, promyšleným a sofistikovaným způsobem, když doposud nevyslechnuté osoby měly být závislé na stěžovateli či patřily mezi okruh jeho blízkých známých. Obhájce stěžovatele byl přitom dostatečně vyrozumíván o prováděných úkonech a jednotlivých výsleších svědků v podrobně stanovených termínech. Jak již přitom podle městského soudu správně uvedl obvodní soud, v případě vazebního důvodu podle §67 písm. b) t. ř. zákon přímo vylučuje nahrazení samotného výkonu vazby jiným mírnějším zajišťovacím prostředkem.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Procesní institut zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je určen k záruce rychlosti, hospodárnosti a účelnosti řízení před Ústavním soudem, jelikož dává tomuto soudu oprávnění posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
8. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž jsou zajištěna všechna práva obviněného.
9. Ústavní soud tedy při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasahovat do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu. V projednávaném případě nicméně zdejší soud nemá pochyb o tom, že se ústavní stížností napadená rozhodnutí opírají o zákonné důvody.
10. K vlastní konkrétní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující.
11. Podle §72a odst. 3 tr. ř. může délka tzv. koluzní vazby trvat maximálně tři měsíce,
není-li v konkrétním případě přítomen některý z důvodů předvídaných zákonem umožňující její prodloužení. Přitom musí existovat a trvat reálné důvody (v rámci oné lhůty tří měsíců), proč obviněný ve vazbě zůstává - nemůže zde tedy být "jen" proto, že lhůta tří měsíců doposud neuběhla.
12. Na druhou stranu ovšem sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho obhájci byl poskytnut plán úkonů, jež v daném období budou orgány činné v trestním řízení provádět a není důvod se a priori domnívat, že tento plán nebude i aktualizován a modifikován. Ostatně stěžovatel výtky uvedené v této souvislosti v ústavní stížnosti formuluje v tom smyslu, že orgány činné v trestním řízení měly vyslechnout za den málo svědkyň, že příliš akceptují jejich omluvy z již dohodnutého termínu výslechu atp. To ovšem nejsou námitky, jež by mohly mít samy o sobě ústavněprávní relevanci.
13. Na daném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že již před vzetím stěžovatele do vazby probíhalo prověřování, když některé úkony byly ovšem vázány až na další stadia trestního řízení. Nelze tedy zkratkovitě argumentovat jen tím způsobem, že určité úkony mohly být provedeny již mnohem dříve. Například výzva v médiích, aby se policii samy hlásily další osoby, jež měl stěžovatel svou trestnou činností poškodit, mohla být zřejmě skutečně učiněna až ve chvíli, kdy již nehrozila manipulace s důkazním materiálem ze strany eventuálních pachatelů atp. Otázka, zda orgány činné v trestním řízení provádějí úkony při vyšetřování dostatečně intenzivně nebo zda je provádějí správně (srovnej např. námitky stěžovatele na postup Policie České republiky při výslechu svědků v odst. 38 ústavní stížnosti) přitom nemá přímou souvislost se zákonností vazebního omezení stěžovatele a nemůže mít proto relevanci ani pro toto řízení o ústavní stížnosti.
14. Jak plyne i jen z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, některé svědkyně uvedly, že po skončení castingů s explicitními sexuálními scénami [a po podepsání smlouvy o výkonu umělecké činnosti (uměleckého díla) z jejich strany] žádaly, aby dílo nebylo použito. Ovšem spolupracovníci stěžovatele nepoužití díla podmiňovali zaplacením - mnohdy statisícových - sankcí vyplývajících právě ze smluv uzavřených bezprostředně před natočením videa. Lze tedy i podle Ústavního soudu akceptovat v ústavní stížností napadených rozhodnutích vyjádřenou obavu, že by stěžovatel, resp. jeho spolupracovníci, mohli obdobným nátlakem působit i na ostatní doposud nevyslechnuté svědkyně (jejichž kontaktní údaje bezpochyby mají k dispozici - což nerozporuje ani sám stěžovatel). Z toho lze rovněž dovodit v napadených rozhodnutích zmiňovanou závislost eventuálních poškozených na stěžovateli, tzn. na jeho rozhodnutí, co bude nebo nebude z natočených záznamů použito. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stížnostní námitce, že by z napadených rozhodnutí nebyly v kontextu celého odůvodnění seznatelné důvody vazebního stíhání stěžovatele nebo že by obava z možného ovlivňování svědků byla dovozována jen z výše stěžovateli hrozícího trestu nebo z jeho postavení v jím řízené společnosti (odst. 77).
15. Rozhodnutí, že je vazebně stíhán stěžovatel, nikoliv někteří další jeho spolupracovníci, závisí na posouzení orgánů činných v trestním řízení, včetně rozhodujících soudů, když důvodnost vazebního omezení nemůže být nahlížena primárně značně zjednodušeným hlediskem "když já musím dlít ve vazbě, proč tam nejsou jiní", nýbrž tím, zda u konkrétní osoby jsou nebo nejsou naplněny zákonné podmínky vazby. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, jak dlouho by měl soud rozhodující o vzetí do vazby studovat šedesátistránkové usnesení o zahájení trestního stíhání a odpovídat na otázku, proč stěžovatel je nyní stíhán vazebně, když v předcházejících trestních věcech (obdobného charakteru) stíhán vazebně nebyl nebo nebyl stíhán vůbec (měl jen postavení svědka atp. - poznamenal Ústavní soud).
16. Nezbývá tedy než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími žádná základní práva, svobody ani ústavněprávní principy porušeny nebyly, když na tom nemůžou ničeho změnit ani stěžovatelem blanketně odkazované nálezy Ústavního soudu v jinak podrobně zpracované ústavní stížnosti.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
18. Za této procesní situace se Ústavní soud již dále nezabýval návrhem na přednostní projednání této věci podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu