ECLI:CZ:US:2020:3.US.2627.20.1
sp. zn. III. ÚS 2627/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti SILMET Příbram, a. s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020 č. j. 12 Cmo 119/2020-31 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2020 č. j. 79 Cm 19/2019-23, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků.
2. Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalovaným Rin oil, s. r. o., v likvidaci, a Romanu Fedaskovi domáhala zaplacení směnečné pohledávky ve výši 3 710 803 Kč s příslušenstvím. Její návrh na osvobození od placení soudního poplatku za žalobu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka na výzvu soudu k prokázání majetkových poměrů, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti žádosti, nereagovala a ničeho nedoložila. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil. K nezbytnosti verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků vrchní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že stěžovatelka rezignovala na povinnost tvrdit veškeré skutečnosti o svých poměrech a prokázat je.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků nebyly splněny základní podmínky". Namítla, že z odůvodnění vrchního soudu není zřejmé, na základě jakých myšlenkových konstrukcí bylo potvrzeno rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné. Vrchní soud citoval několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak samotná citace neumožňuje učinit závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu, resp. není uvedeno, jaké závěry se z jednotlivých rozhodnutí podávají a proč jsou aplikovatelné i na její případ. Stěžovatelka tak neměla možnost seznámit se s důvody, které vedly vrchní soud k potvrzení jí napadeného usnesení krajského soudu. Usnesení vrchního soudu označila za nepřezkoumatelné, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (stěžovatelkou konkrétně citované) je zákonnou povinností soudu vypořádat se dostatečným způsobem s námitkami účastníka řízení a rozvést, v čem jsou závěry z citovaných judikátů shodné s posuzovaným případem, případně v čem jsou odlišné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a k meritornímu přezkumu rozhodnutí o poplatkové povinnosti přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace §138 odst. 1 o. s. ř., jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či při zjištění stop svévole, např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. Podobné pochybení však v posuzované věci neshledal.
6. Ve stěžovatelčině případě krajský soud aplikoval ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že předmětem posouzení měly být majetkové poměry stěžovatelky, kterou za tím účelem krajský soud vyzval k doložení a prokázání skutečností, jež by oprávněnost jejího požadavku odůvodnily. Stěžovatelka však na výzvu krajského soudu nereagovala, relevantní listiny, z nichž by bylo možné zjistit a posoudit její aktuální majetkové poměry, nedoložila, jen obecně uvedla, že její ekonomická situace zaplacení soudního poplatku nedovoluje. Tuto informaci krajský soud vyhodnotil jako nedostačující, a proto stěžovatelčin návrh na osvobození od soudních poplatků zamítl. Vrchní soud ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí civilních soudů potvrdil nezbytnost verifikace aktuálních majetkových poměrů stěžovatelky, která své zákonné povinnosti nedostála. Právní závěr o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků pro nesplnění jedné z podmínek stanovených v §138 o. s. ř., který byl plně v souladu s učiněným skutkovým zjištěním (čemuž stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti nikterak neoponovala), opíral se o příslušnou zákonnou normu a byl přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodněný, je rozhodnutím, které Ústavní soud považoval za ústavně konformní.
7. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je požadavkem práva na soudní ochranu adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení jako součást náležitého odůvodnění [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.
8. V posuzované věci Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí nepřisvědčil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že k zamítnutí návrhu na osvobození od placení soudních poplatků přistoupil krajský soud proto, že stěžovatelka svá tvrzení o nedostatku disponibilních prostředků nikterak neosvědčila a svoji finanční situaci blíže nevyjasnila. Prostřednictvím odkazů na judikáty Nejvyššího soudu vrchní soud ilustroval dlouhodobě prezentovaný závěr Nejvyššího soudu, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá a jehož povinností je prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Navazující argumentací v bodu 7. odůvodnění usnesení vrchní soud reagoval na procesní postup stěžovatelky, která i podle jeho hodnocení svým povinnostem souvisejících s prokázáním podmínek pro osvobození od placení soudních poplatků nedostála a neumožnila soudu, aby hodnotil všechny okolnosti, které vypovídají o jejích poměrech.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu