ECLI:CZ:US:2020:3.US.2629.20.1
sp. zn. III. ÚS 2629/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou, sídlem Wolkerova 1140/2, Bílovec, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2020 č. j. 13 Co 48/2020-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a 1) A. K. a 2) nezletilého J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. listopadu 2019 č. j. 0 NJc 4721/2019-73 určil, že druhý vedlejší účastník (dále jen "nezletilý") ponese nadále příjmení "F.". Okresní soud svůj závěr odůvodnil tím, že uvedeným určením příjmení bude ještě více posílena vazba mezi nezletilým a stěžovatelem, který od narození nezletilého uplatňuje svá otcovská práva, o dítě má zájem a stýká se s ním.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilý ponese nadále příjmení "K.". Krajský soud se se závěry okresního soudu, že společné příjmení bude zárukou posílení vztahu stěžovatele a nezletilého, neztotožnil a konstatoval, že bude-li stěžovatel o nezletilého projevovat zájem a stýkat se s ním, není, stejně jako kvalita jejich vzájemného vztahu, věcí společného příjmení. Krajský soud vzal v úvahu, že na jedné straně je tradicí, že syn nese jméno po svém otci, na druhé straně je však skutečnost, že nezletilý je vychováván první vedlejší účastnicí (dále jen "matka"), která o něho od narození osobně pečuje, je tak přirozeně jeho nejbližší vztahovou osobou a zároveň rodičem, kterému byl svěřen do péče. Krajský soud se přiklonil k příjmení matky, neboť měl za to, že i z praktického hlediska je v nejlepším zájmu nezletilého, aby i nadále nesl její příjmení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud popřel jeho práva i práva nezletilého, když nedbal historických tradic a obyčejů, a rozhodoval pragmaticky a čistě formálně tak, že určil nezletilému příjmení po pečující osobě. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že matka před porodem souhlasila s příjmením F., na toto své po generace předávané příjmení je stěžovatel hrdý, a má zájem, aby byl nezletilý pokračovatelem rodu a nositelem tohoto jména. Postup matky, která je přesvědčena, že nezletilý "musí být pouze její" a nést i její příjmení, nemůže požívat právní ochrany ve vztahu k nezletilému, který by měl nést otcovo příjmení tak, jak to je po generace historicky běžné. Stěžovatel má za to, že v budoucnu bude nezletilého vychovávat ve stejném časovém rozsahu jako matka, proto její argumenty vnímá jako účelové. Určení nezletilému příjmení po otci naopak pomůže k upevňování jejich vztahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilého zdůraznil jiné skutečnosti, a soudy proto dospěly k odlišným závěrům.
9. Jak stěžovatel sám zdůraznil v ústavní stížnosti, při určování příjmení nezletilého je nutné zohlednit především zájem nezletilého. V posuzované věci, jak bylo shora uvedeno, krajský soud vážil na jedné straně okolnosti uváděné stěžovatelem, tedy tradici, kdy dítě nese příjmení po svém otci, na druhé straně okolnost, že nezletilý je od narození v péči matky, a je tedy v jeho nejlepším zájmu nést příjmení matky. Jakkoli stěžovatel subjektivně může vnímat úkorně, že hledisko do jisté míry praktické převážilo nad tradičním chápáním předávání příjmení z otce na syna, nelze než konstatovat, že ve světle konstelace rodinných vztahů v současné době jde o běžně užívaný způsob řešení aprobovaný judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 126/05 ze dne 14. 9. 2005, ve kterém se konstatuje, že byl-li nezletilý svěřen do péče matky a sdílí s ní společnou domácnost, je logické, aby sdílel i její příjmení, či usnesení sp. zn. III. ÚS 486/20 ze dne 10. 3. 2020, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo řečeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí tedy nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu