ECLI:CZ:US:2020:3.US.2667.20.1
sp. zn. III. ÚS 2667/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GT-Progres, s. r. o., se sídlem Petříkovická 472, Trutnov, zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Blanická 174, Trutnov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Cdo 41/2020-207, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. 47 Co 158/2019-192, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu předchozího řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok žalobkyně - zhotovitelky (NORDET s. r. o.) na zaplacení částky ve výši 599 649 Kč s příslušenstvím za servisní a údržbové práce na zařízení Elektrárny Tisová, a. s., provedené v dubnu 2016 dle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a stěžovatelkou, coby žalovanou objednatelkou.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 114 C 32/2018-116, uložil Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku, když dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila povinnost uhradit cenu díla, ač sama dostala od Elektrárny Tisová, a. s., práce, včetně prací odvedených subdodavatelem, zaplaceny.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné, když konstatoval, že "žalobkyně jako subdodavatelka provedla pro žalovanou jako hlavní dodavatelku (zhotovitelku) v dubnu 2016 práce a tyto práce byly v rozsahu uvedeném v předávacím protokolu ze dne 30. 4. 2016 žalovanou převzaty. Žalobkyně má proto právo na zaplacení hodnoty těchto prací ve výši 599 649 Kč."
5. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Ačkoliv se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení obou v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, svou argumentaci směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž dle jejího názoru nesprávně a v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces odmítl podané dovolání. Ve své argumentaci tak především polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že vznesené dovolací námitky, týkající se mj. pravosti a správnosti předávacího protokolu ze dne 30. 4. 2016, nebo závaznosti právního jednání učiněného bývalým zaměstnancem právnické osoby, nejsou relevantní ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přičemž namítá, že tak Nejvyšší soud učinil v rozporu i se svou dosavadní judikaturou.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Stěžovatelka se však svými stížnostními námitkami, postrádajícími ústavněprávní dimenzi, v podstatě domáhá "revize" právního závěru Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti jí podaného dovolání, čímž staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, přičemž v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Po důkladném seznámení se s napadeným usnesením Ústavní soud nemůže přisvědčit výhradám stěžovatelky vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek předvídaných ustanovením §237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud řádně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo podané dovolání odmítnuto. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Jestliže tedy v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud nepřistoupil k projednání podaného dovolání, v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Opakovat, co již bylo správně řečeno dovolacím soudem, považuje Ústavní soud za neúčelné, a proto se na tomto místě spokojí toliko s odkazem na ústavní stížností napadené usnesení.
10. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
11. Ústavní soud tak v nyní posuzovaném případě neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, ačkoliv stěžovatelka ve svém dovolání předestřela téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobila specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
12. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu