ECLI:CZ:US:2020:3.US.2675.20.1
sp. zn. III. ÚS 2675/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. U., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2020 č. j. 8 Ads 293/2019-39 a výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2019 č. j. 53 Ad 6/2019-65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 6 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhla zrušit vyhlášku č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen "vyhláška o posuzování invalidity"), pro zásah do ústavně zaručených práv
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že stěžovatelka podala v roce 2018 žádost o zvýšení invalidního důchodu (stupně invalidity) pro zhoršení zdravotního stavu. Česká správa sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice) její žádost zamítla rozhodnutím ze dne 11. 12. 2018 č. j. X., jelikož dle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích (dále jen "okresní správa sociálního zabezpečení") stěžovatelce poklesla její pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jen o 40 %. Dle §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jde o invaliditu prvního stupně, proto nedošlo ke změně stupně invalidity.
3. Rozhodnutí o námitkách stěžovatelka napadla žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 9. 9. 2019 č. j. 53 Ad 6/2019-65. Krajský soud nechal zhodnotit zdravotní stav stěžovatelky posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "PK MPSV"), dle níž celková míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky činí 20 %. Jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s největším dopadem na pokles pracovní schopnosti byl vyhodnocen chronický polytopní vertebrogenní algický syndrom páteře, bez známek kořenového postižení s omezenou pohyblivostí při svalové dysbalanci, poruchou statiky a dynamiky páteře, kdy se jedná o lehké funkční postižení. Dané postižení podřadila pod kapitolu XIII., oddíl E, položka 1b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity a se zřetelem k dalšímu zdravotnímu poškození (artrotickému) stanovila pokles pracovní schopnosti ve výši 20 %. Krajský soud vyhodnotil, že PK MPSV jednala v řádném složení a posudek byl vypracován po náležitém zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky i jí předložené lékařské dokumentace, je úplný a přesvědčivý. Krajský soud vyšel zejména z citovaného posudku PK MPSV, který stanovil úplnou klinickou diagnózu stěžovatelky. PK MPSV byla se zdravotnickou dokumentací ve věci dobře seznámena. Popsala každý jednotlivý odborný nález i závěry, k nimž dospěla, zejména ve vztahu k dominantní příčině způsobující dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky a rozsah poklesu její pracovní schopnosti. Vypořádala se i s dřívějšími posudky a důvody, proč nebylo možno přisvědčit jejich hodnocení z hlediska kategorizace zdravotního stavu. Krajský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatelky a žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení a ustanovenému zástupci stěžovatelky přiznal odměnu ve výši 4 719 Kč.
4. Stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2020 č. j. 8 Ads 293/2019-39. Uvedl, že neshledal žádnou vadu v rozsudku krajského soudu a připomenul specifiku soudního přezkumu rozhodnutí týkajících se posouzení zdravotního stavu. Hodnocení toho, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav či posouzení míry poklesu pracovní schopnosti pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány PK MPSV. Nejsou-li namítány jiné vady řízení, Nejvyšší správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný a přesvědčivý. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani dalším kasačním námitkám o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, že rozhodnutí je založeno na vadných podkladech.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávné vyhodnocení jejího zdravotního stavu a zpochybňuje odbornost posudku PK MPSV. Tento posudek naprosto vybočuje z řady veškerých dosavadních posudků a nepřihlédl ke zhoršení zdravotního stavu a stanovuje pokles pracovní schopnosti jen o 20%. K nesprávnosti odborného posouzení stěžovatelka poukazuje na nesrovnalosti v posudku, který je v rozporu s předchozími posudky (1 a 2). Namítá, že posudek PK MPSV odporuje nejen veškerým dosavadním posudkům, je nedostatečně odůvodněn, je vnitřně rozporný a zejména odporuje zdravému rozumu. Posudek navíc může sloužit jako podnět k zahájení řízení o odebrání invalidního důchodu. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, rozhodnutí obsahují jen shrnutí obsahu posledního znaleckého posudku PK MPSV bez dalšího bližšího odůvodnění. Především se podle stěžovatelky nevypořádaly s námitkou, že všechny posudky hodnotí její stav ve vztahu k práci strážné, přestože naposledy vykonávala fyzicky náročnější práci (kompletační pracovnice).
6. Dále stěžovatelka brojí proti aplikaci vyhlášky o posuzování invalidity, která neumožňuje zohlednit zdravotní stav při určování invalidity a vyjít z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Vyhláška je zastaralá, neodpovídá rychlému medicínskému pokroku a neobsahuje celou řadu příčin způsobujících negativní zdravotní stav a neumožňuje faktické zhodnocení zdravotního stavu posuzovaných osob. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4160/16, I. ÚS 2603/13 a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí i vyhlášku o posuzování invalidity.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Převážná většina námitek v ústavní stížnosti se vztahuje k hodnocení stěžovatelčina zdravotního stavu. Jde tedy o námitky ke zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud však není další instancí v soustavě soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
10. Současně je třeba mít na paměti, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou, medicínskou. Rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si ovšem pro nedostatek odborných lékařských znalostí nemůže učinit úsudek o této otázce sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 6 Ads 11/2013-20; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Dle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení"), posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Členy posudkových komisí jsou mimo jiné lékaři (srov. §16b zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Ústavní soud tak konstatuje, že významnou roli při přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve věci invalidního důchodu hraje hodnocení lékařských posudků.
11. Ústavní soud neshledal žádný exces ve způsobu, jakým krajský soud a Nejvyšší správní soud hodnotily lékařské posudky a zprávy. Krajský soud logickým způsobem vypořádal námitku, že posudek PK MPSV vybočuje z řady dřívějších posudků. Krajský soud jeho závěry označil za úplné a přesvědčivé, poukázal na to, že PK MPSV popsala, v čem konkrétně s dřívějšími posudky nesouhlasí a považuje je za nesprávné (nadhodnocené). Lze připomenout, že s dřívějším zdravotním posudkem lékaře okresní správy sociálního zabezpečení se PK MPSV vypořádala tak, že nikdy nebyly splněny podmínky položky se zřetelem k neurologickému nálezu, jestliže rozhodující příčinou byly dorzopatie. Ve vztahu k posudku lékaře žalované PK MPSV uvedla, že zlomenina je dobře zhojena, je bez osové odchylky, nebylo zjištěno ani středně těžké omezení hybnosti jednoho nebo více kloubů a při nesplnění všech podmínek použité položky neshledala důvod k použití horní hranice položky ve výši 30 %. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za těchto okolností tedy výše reprodukované odůvodnění krajského soudu obstojí a daná kasační námitka tak není důvodná. Jde o srozumitelné a logické hodnocení. Z pohledu Ústavního soudu jde o hodnocení, které se pohybuje plně v mezích daných ústavními předpisy a nepředstavuje exces při hodnocení důkazů.
12. Podrobně oba správní soudy rovněž reagovaly na námitky stěžovatelky, ve vztahu k jaké profesi byl (měl být) její zdravotní stav posuzován, a Nejvyšší správní soud připustil, že se krajský soud touto otázkou mohl zabývat podrobněji. Uvedené však nemůže bez dalšího představovat důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a to tím spíše, že danou otázku krajský soud v napadeném rozsudku neopomněl. Nic protiústavního za tohoto stavu nelze spatřovat ani v hodnocení Nejvyššího správního soudu, který přisvědčil závěru PK MPSV, který se sice liší od posudků vypracovaných v průběhu správního řízení, ale všechny rozhodující komise dospěly ke shodnému závěru, že není na místě v případě stěžovatelky stanovení vyššího stupně invalidity. Lze dodat, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007 č. j. 4 Ads 71/2006-256 není třeba znaleckého posudku, pokud veškerá zdravotní postižení vyčerpávajícím způsobem zhodnotila PK MPSV. Opět jde o logické hodnocení, které bere ohled na obsah spisu jako celek.
13. Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelčiných základních práv v hodnocení správních soudů, které vyhodnotily závěry PK MPSV jako úplné a přesvědčivé a ústavní stížnost považuje toliko za nesouhlas s rozhodnutím správních soudů. Za těchto okolností nelze ani v nejmenším za excesivní označit hodnocení správních soudů o úplnosti a přesvědčivosti posudku PK MPSV. Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu neshledal Ústavní soud přiléhavý.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení vyhlášky o posuzování invalidity, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), usnesení ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2488/15, usnesení ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2736/14, usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 182/14].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu