ECLI:CZ:US:2020:3.US.2677.20.1
sp. zn. III. ÚS 2677/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Michle, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 101 Co 169/2020-3377, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. V. a nezletilých J. V. a V. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 2. 2020 č. j. 30 P 515/2017-3243, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 P 515/2017-3274, byl upraven styk stěžovatele (otce) s nezletilými vedlejšími účastníky (dále jen "nezletilí") tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat vždy každý lichý týden v roce od pátku od skončení školního vyučování, kdy stěžovatel nezletilé převezme ve školském zařízení, do neděle do 16:00 hodin, kdy je předá zpět první vedlejší účastnici (matce) v místě bydliště stěžovatele; dále byl specificky upraven prázdninový styk (I. výrok). Návrh stěžovatele na snížení jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilým byl zamítnut (II. výrok), stejně tak byl zamítnut jeho návrh na změnu péče o nezletilé (III. výrok). Okresní soud dále zastavil řízení o návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků řízení (V. a VI. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba rodiče - první vedlejší účastnice napadla pouze jeho V. výrok týkající se náhrady nákladů řízení státu, odvolání stěžovatele směřovalo proti II. a III. výroku rozsudku, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhům na snížení výživného a na změnu péče. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení ve II. a III. výroku potvrdil (I. výrok) a dále rozhodl, že V. výrok rozsudku okresního soudu se vypouští (II. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností stěžovatel napadá výslovně pouze I. výrok rozsudku krajského soudu. Jde-li o návrh na snížení vyživovací povinnosti, je posouzení krajského soudu v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, neboť z provedeného dokazování bylo zřejmé, že stěžovatel nebude schopen výživné ve stanovené výši (3 000 Kč pro nezletilého J. a 2 000 Kč pro nezletilého V.) hradit, přičemž nezletilým zároveň nebude umožněno získat finanční prostředky jinak, například formou některého zákonem předpokládaného příspěvku. K posouzení návrhu na změnu péče o nezletilé stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily skutečnost, že první vedlejší účastnice jednostranně změnila bydliště nezletilých, když se s nimi bez souhlasu stěžovatele odstěhovala zhruba 200 km od jejich původního bydliště, čímž stěžovateli fakticky znemožnila pečovat o nezletilé. Krajský soud měl pochybit též tím, že se v řízení odmítl zabývat úpravou styku stěžovatele s nezletilými s tím, že stěžovatel předmětný I. výrok rozsudku okresního soudu odvoláním nenapadl. Ačkoliv měl totiž krajský soud (ústně) zkonstatovat, že pokud by bylo odvolání podáno i proti uvedenému výroku, pak by snad mohlo být namístě styk stěžovatele s nezletilými rozšířit, sám řízení nezahájil, a to přesto, že řízení o úpravě styku lze zahájit i bez návrhu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
8. O to zdrženlivěji Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech. Tato zdrženlivost se odráží mimo jiné v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru však Ústavní soud v nynější věci nedospěl.
9. Namítá-li stěžovatel, že výživné v soudy stanovené výši není schopen hradit, což dokládá podrobným popisem své současné majetkové i osobní situace, pak pouze opakuje tytéž argumenty, které uplatnil už ve svém odvolání. Krajský soud se s nimi však podrobným způsobem vypořádal a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k opačnému závěru, tedy že je v možnostech stěžovatele dosahovat vyšších příjmů a výživné ve stanovené výši, jež byla s ohledem na vzrůstající potřeby nezletilých již tak zcela minimální, hradit (viz body 67 až 69 odůvodnění rozsudku). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nepředkládá nic, co by Ústavní soud mohlo vést k pochybnostem o správnosti závěrů krajského soudu.
10. Stěžovatel dále namítá, že v řízení nebylo nijak zohledněno jednání první vedlejší účastnice, která jednostranně změnila bydliště nezletilých. Pomíjí však, že uvedená skutečnost v řízení fakticky zohledněna byla, a to při rozhodování o podmínkách styku stěžovatele s nezletilými, když byla finanční i časová zátěž spojená s realizací styku rovnoměrně rozložena mezi oba rodiče tak, že při zahájení styku stěžovatel nezletilé vyzvedne v jimi navštěvovaném školském zařízení a při jeho ukončení první vedlejší účastnice nezletilé převezme v místě stěžovatelova bydliště. Provedená změna bydliště první vedlejší účastnicí přitom byla soudy zohledněna podobně již při dřívějším rozhodování o úpravě styku stěžovatele s nezletilými (viz část rekapitulace spisu okresního soudu v bodě 14 napadeného rozsudku). Dožaduje-li se však stěžovatel zohlednění popsaného jednání první vedlejší účastnice až do té míry, že jím měla být odůvodněna nutnost svěření nezletilých do jeho výlučné péče, nereflektuje, že takováto změna výchovného prostředí nezletilých byla v řízení již s ohledem na jejich psychický stav shledána rozpornou s jejich nejlepším zájmem.
11. Pochybení se měl krajský soud konečně dopustit i tím, že nezahájil řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilými z moci úřední, ačkoliv k tomu měl být s ohledem na své pochybnosti o dostatečnosti úpravy styku provedené okresním soudem povinen. K tomu však musí Ústavní soud konstatovat, že žádné takovéto tvrzené pochybnosti krajského soudu se z odůvodnění napadeného rozsudku nepodávají. Krajský soud k úpravě styku stěžovatele s nezletilými uvedl, že "[r]ozsudek o úpravě styku otce s nezletilými obsažený ve výroku I. nebyl odvoláním rodičů napaden a je v právní moci. Otci je umožněn pravidelný kontakt s dětmi, které sice před opatrovníkem vyjádřily přání běžný víkendový styk rozšířit o jeden den, vzhledem k povinné školní docházce to však možné není." Ke zprávě opatrovníka pak doplnil, že v ní zachycené přání nezletilého J. bylo v rozporu s jeho následným vyjádřením učiněným v Centru sociálních služeb Hvozdy, o. p. s., přičemž skutečné přání nezletilých se i přes snahu soudu nepodařilo zjistit, neboť ani jeden z nich nebyl schopen se v řízení jakkoliv vyjádřit (viz bod 60 rozsudku). Ústavní soud uzavírá, že z napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že by krajský soud měl za to, že je nutno poměry nezletilých upravit jinak, než jak to učinil okresní soud, a zahájit v tomto směru nové řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilými. Výše rekapitulované části odůvodnění napadeného rozsudku svědčí spíše o opaku.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu