ECLI:CZ:US:2020:3.US.2694.20.1
sp. zn. III. ÚS 2694/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou se sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2020, č. j. 61 Co 96/2020-215, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilého syna T., jehož matkou je B. K.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 99 Nc 179/2019-165, svěřil Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") nezletilého do střídavé péče obou rodičů, která bude probíhat tak, že pět kalendářních dnů bude nezletilý v péči matky a tři kalendářní dny v péči stěžovatele (výrok I.). Okresní soud dále stanovil oběma rodičům výživné, a to ve výši 3 000 Kč měsíčně u stěžovatele, resp. ve výši 1 500 Kč měsíčně v případě matky (výrok II.).
5. K odvolání matky nezletilého ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil rozsudek okresního soudu v režimu střídavé péče tak, že nezletilý bude vždy šest dní v péči matky a dva dny v péči stěžovatele (výrok I.). Krajský soud dále změnil rovněž výrok týkající se výživného, když stěžovateli stanovil povinnost platit výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně (výrok II.).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými závěry krajského soudu nesouhlasí, přičemž mu vytýká, že nastavený režim péče je "střídavou péčí pouze co do názvu, nikoliv co do obsahu", když "odpovídá spíše nižší formě širokého styku." V uvedeném stěžovatel spatřuje porušení presumpce preference střídavé péče. Je toho názoru, že úprava střídavé péče stanovená krajským soudem nenavazuje na zjištěné skutečnosti a provedené důkazy, což jej vede k závěru, že je mu bez důvodu odepírána realizace přespávání nezletilého v poslední den péče. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi.
9. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť předkládá pouze námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s konkrétními důvody, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud připomíná, že za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud vzal tyto požadavky důsledně do úvahy a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, rozhodl o asymetrické střídavé péči v poměru 6:2, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
13. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud při rozhodování kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
14. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při změně rozhodnutí okresního soudu, přičemž objasnil, proč je ve vztahu k nezletilému žádoucí jeho svěření do asymetrické střídavé péče v rozsahu či intervalu (ze stěžovatelova pohledu) menším, než jak o něm bylo rozhodnuto okresním soudem. Krajský soud zohlednil především okolnost, že pokud by byl zachován režim nastavený rozsudkem okresního soudu, znamenalo by to, že by měl stěžovatel převzít péči o syna ihned po skončení 24 hodinové směny, což ovšem nevytváří prostor k řádnému odpočinku, a tedy není ani v zájmu samotného nezletilého (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12). Krajský soud dále uvedl, že v zájmu dítěte není vzhledem k jeho věku ani brzké ranní předávání, což jej vedlo k závěru (srov. rozsudek krajského soudu, bod 13), že "v zájmu nezletilého je, aby předání proběhlo v klidu již po druhé noci v odpoledních hodinách." Na těchto závěrech neshledává Ústavní soud nic, co by mělo iniciovat jeho případný kasační zásah. Napadené rozhodnutí krajského soudu je totiž odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.
15. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, když dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro širší harmonogram asymetrické střídavé péče. Stěžovatel se se závěry krajského soudu neztotožňuje, což nicméně nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Obecný soud ovšem musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto zjištění učinil, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
16. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost rozšíření stávajícího režimu střídavé výchovy u nezletilého není do budoucna v žádném případě vyloučena, což ostatně zdůraznil již krajský soud (srov. napadený rozsudek, bod 11), neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají především na okolnostech, které v současnosti sice vylučují rozšíření harmonogramu střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná či možná (pracovní doba stěžovatele, věk nezletilého). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svému nezletilému synovi, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem Podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze totiž tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nikoliv za situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu