ECLI:CZ:US:2020:3.US.2696.20.1
sp. zn. III. ÚS 2696/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Tomáše Janošce, zastoupeného JUDr. Zuzanou Veselskou, advokátkou, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2020 č. j. 16 Co 110/2020-97 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. května 2020 č. j. 85 C 219/2019-85, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Miroslav Rechtorik - RELIMO, sídlem Rakové 106/12, Žilina, Slovenská republika, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v řízení o zaplacení částky 2 800 EUR výrokem I. usnesení ze dne 4. 5. 2020 č. j. 85 C 219/2019-85 zamítl návrh stěžovatele (žalovaného) na prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti rozsudku pro zmeškání téhož soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. 85 C 219/2009-25. Výrokem II. zamítl návrh na přiznání odkladného účinku návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro odvolání. Důvodem stěžovatelovy žádosti o prominutí lhůty bylo, že adresu, kam mu bylo doručováno, má sice hlášenou jako adresu trvalého pobytu, avšak vedlejší účastník řízení (žalobce) věděl (z předchozích vzájemných sporů) o tom, že stěžovatel si poštu přebírá na jiné adrese a tuto skutečnost účelově zamlčel. Okresní soud vyšel z §46b, §50 odst. 1 a 2 a §58 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dovodil, že stěžovateli nelze prominout zmeškání lhůty pro odvolání. K tomu uvedl, že rozsudek byl stěžovateli doručován na evidovanou adresu trvalého pobytu, přičemž stěžovatel soudu žádnou jinou adresu nesdělil.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 6. 2020 č. j. 16 Co 110/2020-97 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Zcela se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu a poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 32 Cdo 80/2012, podle něhož je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Krajský soud uzavřel, že omluvitelným důvodem v dané věci nemůže být skutečnost, že se stěžovatel na adrese pro doručování trvale nezdržuje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že podání odvolání proti rozsudku zmeškal, z omluvitelného důvodu podle §58 odst. 1 o. s. ř. Opakovaně poukazuje na to, že okresní i krajský soud měly k dispozici listiny, které prokazují, že vedlejší účastník řízení byl srozuměn s adresou stěžovatele určenou pro doručování, když na tuto adresu mu doručoval i jiné dokumenty (např. související se zaměstnaneckým poměrem mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení). Je zřejmé, že vedlejší účastník řízení účelově a v rozporu s dobrými mravy zatajil adresu stěžovatele pro doručování písemností. Soudům vytýká, že věc řešily formalisticky a veškerou procesní odpovědnost přenesly na stěžovatele. Okresnímu soudu v řízení ve věci samé dále vytýká, že rezignoval na snahu zjistit i případnou jinou adresu pro doručování. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy nezohlednily princip spravedlnosti, čímž porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a zásadu rovnosti stran.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž byl zamítnut jeho návrh podaný na základě §58 o. s. ř. na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Předmětné ustanovení upravuje obecně vymezení důvodu, jehož úspěšné prokázání ze strany účastníka řízení vede k navrácení zmeškané lhůty (to závisí vždy na konkrétních okolnostech) a tedy k pokračování v řízení a dále jasně stanovenou lhůtu k podání návrhu. Ústavní soud již v nálezu ze dne 5. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 396/01 (N 194/24 SbNU 457; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že je věcí obecného soudu, aby úkon stěžovatele posoudil v souladu s §58 odst. 1 o. s. ř., aby se tedy zabýval pouze tím, zda měl stěžovatel pro své zmeškání omluvitelný důvod, a zda podal návrh na prominutí zmeškání lhůty spolu se zmeškaným úkonem v zákonné lhůtě 15 dnů.
8. Jde-li o omluvitelnost důvodu, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu k provedení úkonu, Ústavní soud v tomto ohledu není oprávněn zasahovat do úvah soudu, jsou-li - tak, jako v nyní posuzované věci - dostatečně transparentní a je z nich zřejmé, jaké okolnosti soud vedly k daným závěrům. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde primárně toliko o uvážení obecných soudů, jejichž závěry jsou v souladu s příslušnými právními předpisy i judikaturou zejména Nejvyššího soudu.
9. V předmětné věci šlo pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů ohledně zmeškání lhůty k podání odvolání a zmeškání lhůty k podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
10. Obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
11. Ústavní soud uzavírá, že podle zásady vigilantibus iura scripta sunt je skutečně odpovědností každého účastníka řízení, aby si zajistil přebírání doručovaných písemností, a to buď na adrese trvalého pobytu, nebo na jiné soudu udané adrese. Této odpovědnosti jej nezbavuje ani zdánlivě účelové jednání protistrany.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu