ECLI:CZ:US:2020:3.US.2718.20.1
sp. zn. III. ÚS 2718/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Adélou Nečasovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020 č. j. 6 Tdo 596/2020-570, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2020 sp. zn. 8 To 12/2020-507 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 56 T 7/2019-444, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že po předchozí slovní rozepři s poškozeným L. M., svým dlouholetým druhem, který ve snaze podnapilou stěžovatelku utišit, aby v nočních hodinách dne 28. 2. 2019 nerušila sousedy, tuto povalil v jejich společném bydlišti na pohovku a ústa jí zakryl rukou. Stěžovatelka v návalu agrese i vlivem opilosti poškozeného v důsledku jeho předchozího jednání opakovaně bodla kuchyňským nožem do oblasti hrudníku, čímž mu způsobila život ohrožující zranění, neboť jej zasáhla do osrdečníku a levé srdeční komory. Poškozený tento útok přežil pouze díky tomu, že sám zavolal na tísňovou linku Policie České republiky, která jej včas lokalizovala a poškozenému byla následně poskytnuta první pomoc. Poškozený se dále podrobil urgentnímu operačnímu zákroku ve Fakultní nemocnici v Motole, čímž byla odvrácena jeho smrt. Stěžovatelce byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce osmi let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Stěžovatelce bylo též uloženo protialkoholní ochranné léčení v ambulantní formě. Týmž rozsudkem bylo stěžovatelce také uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 426 679 Kč.
3. Stěžovatelka, poškozený a státní zástupkyně napadli rozsudek městského soudu odvoláními, přičemž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu stěžovatelky a poškozeného, který pro stěžovatelku žádal nižší trest, rozsudek městského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu, a stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v délce trvání šesti let a šesti měsíců. Odvolání státní zástupkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto podle §256 trestního řádu.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se domnívá, že v její věci došlo k porušení principu nullum crimen sine lege zakotveného v čl. 39 Listiny, neboť obecné soudy se nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou jejího jednání, a nedostatečně tak vyhodnotily, zda nebylo možno její jednání podřadit pod jinou skutkovou podstatu (ublížení na zdraví anebo zabití).
6. Stěžovatelka se jednání dopustila v silné opilosti, kdy její schopnosti rozpoznávací i ovládací byly ze 75 % vymizelé. Znalec z oboru psychologie pak při výslechu v hlavním líčení připustil, že stěžovatelka se mohla cítit jednáním poškozeného, který jí přikryl ústa rukou a povalil ji na pohovku, ohrožená. U stěžovatelky tedy bylo možno stěží předpokládat, že úmyslně útočila na životně důležité orgány. Poškozený je pro stěžovatelku osobou nejbližší a i on sám považuje její jednání za "zoufalý čin". Stěžovatelka pak není ani schopna se k předmětnému útoku vyjádřit, neboť hovoří o výpadku paměti.
7. Stěžovatelka zpochybňuje, že jednala v nepřímém úmyslu, neboť nelze s naprostou jistotou určit, co v těch několika sekundách, kdy napadla poškozeného, vlastně zamýšlela. Obecné soudy odmítly podřadit jednání stěžovatelky pod skutkovou podstatu zabití podle §141 trestního zákoníku, neboť afekt, v němž stěžovatelka jednala, nebyl vyvolán strachem, úlekem či zmatkem, nýbrž vztekem. Poškozený však ve své svědecké výpovědi před městským soudem uvedl, že se domnívá, že stěžovatelka byla vyděšená, a proto se chovala nerozumně. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nevyhodnotily dostatečně subjektivní stránku jejího jednání a nedostatečně uvážily všechny okolnosti skutku v jejich souhrnu. Pokud bylo k dispozici více verzí skutkového děje, byly obecné soudy povinny se přiklonit k té nejvýhodnější pro stěžovatelku v souladu s principem in dubio pro reo, což však neučinily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud především konstatuje, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti kopírují námitky obhajoby v průběhu celého trestního řízení, a tudíž jde v případě de facto všech námitek o námitky již vypořádané. Úkolem Ústavního soudu však není reprodukovat závěry obecných soudů k těmto námitkám. Stěžovatelka brojí proti právní kvalifikaci skutku, neboť jednala v afektu, a tudíž se domnívá, že na zjištěný skutkový děj by v souladu s ústavněprávní zásadou nullum crimen sine lege dopadala právní kvalifikace trestného činu zabití podle §141 trestního zákoníku. Tato námitka byla již podrobně vypořádána obecnými soudy, přičemž skutkový stav jasně prokazuje, že stěžovatelka napadla poškozeného nikoliv ze strachu, úleku, zmatku či jiného omluvitelného hnutí mysli, jak předpokládá skutková podstata zabití, nýbrž ze vzteku, agrese a zloby. Alternativně předpokládá tato skutková podstata předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, což však v posuzované věci též nelze dovodit, neboť z dokazování vyplynulo, že poškozený se stěžovatelkou společně žili v dlouhodobém svazku, v němž sice probíhaly občas hádky, nicméně k fyzickému násilí mezi nimi nikdy nedošlo. V tomto širším kontextu nelze zavrženíhodné jednání poškozeného spatřovat ani v tom, že se při opileckém excesu stěžovatelky, který nebyl vůbec ojedinělý, tuto snažil utišit nejprve slovně a následně jí zakryl ústa rukou a povalil ji na pohovku. Nelze tedy usuzovat na tzv. viktimologické zavinění. V případě útoku stěžovatelky nešlo ani o bezprostřední (nepřiměřenou) obranu, neboť stěžovatelka se následně skutečně ztišila, a když poškozený pokračoval s přípravou večeře, tak v tomto okamžiku stěžovatelka ve vzteku zareagovala tak, že poškozeného několikrát bodla do oblasti hrudníku a zad. V tomto kontextu je také nutno poukázat na účel právní úpravy zabití podle §141 trestního zákoníku, který je jako privilegovaná skutková podstata směřován na mírnější postih pachatelů, kteří úmyslně jiného usmrtili, avšak za mimořádných okolností, např. jde o případy vygradovaného domácího násilí či o případy situačních vražd, kdy je dáno jednání pachatele v afektu, avšak afekt je vyvolán spíše obrannými mechanismy (výrazné pocity strachu, úzkosti, žalu) či úlekem pachatele. U stěžovatelky však takové mimořádné okolnosti dány nebyly, neboť tato jednala ve vzteku, tedy v podstatě z malicherných pohnutek. Námitku, že se stěžovatelka cítila jednáním poškozeného v ohrožení, nelze v kontextu vztahu poškozeného a stěžovatelky přijmout. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že nedošlo k porušení čl. 39 Listiny ani čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud zároveň poukazuje na skutečnost, že specifičnost situace a okolností, za nichž stěžovatelka napadla poškozeného a zejména skutečnost, že v posuzované věci nenastal následek (smrt poškozeného) a stěžovatelka v hlavním líčení projevila upřímnou lítost nad svým jednáním, byly zohledněny jak městským soudem, tak i vrchním soudem při ukládání trestu. Vrchní soud též zohlednil skutečnost, že poškozený stěžovatelce odpustil, neboť nelze přehlédnout, že stěžovatelce byl trest uložen poměrně hluboko pod spodní hranicí trestní sazby trestného činu vraždy, která podle §140 odst. 1 trestního zákoníku činí deset let odnětí svobody.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu