ECLI:CZ:US:2020:3.US.2721.20.1
sp. zn. III. ÚS 2721/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2020, č. j. 6 To 197/2020-182, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 2. 2020, č. j. 4 T 41/2015-160, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na respektování soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu bylo podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel, jak mu byl uložen předchozím rozsudkem okresního soudu, od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno. Bylo totiž zjištěno, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil dvou přestupků, za které byl pokutován částkami 300 a 500 Kč. Z toho okresní soud dovodil, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, nýbrž dvakrát se dopustil protiprávního jednání, které souviselo s řízením motorového vozidla.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto.
4. Bližší rekapitulace napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti případu známy.
5. Podstata stížnostních námitek se týká toho, že součástí soukromého života je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva také činnost profesní nebo obchodní povahy a zásah do něho nemůže být svévolný. Stěžovatel je člen představenstva obchodní společnosti a tuto činnost nemůže vykonávat bez každodenního řízení motorového vozidla, když najede desítky tisíc kilometrů ročně. Stěžejní námitka se týká výkladu pojmu "vedení řádného života" podle §91 odst. 1 tr. zákoníku, který představuje "neuchopitelné vágní vakuum" a neexistuje k němu ani jednoznačná judikatura. Zákonná úprava tak postrádá záruky proti svévoli a není splněna podmínka kvality zákona podle čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy prý porušily rovněž princip proporcionality, když neuvedly dostatečné důvody, které by teprve mohly opodstatnit tak intenzivní zásah do práv stěžovatele. Oba přestupky, kterých se dopustil, totiž nebyly závažné.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální.
8. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud jen nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný.
9. V nyní posuzované věci je z obsahu ústavní stížnosti patrno, že stěžovatel nerozporuje skutkové okolnosti případu, nýbrž namítá, že (pouze) v důsledku spáchání dvou nepříliš závažných přestupků nebylo namístě přistoupit k nařízení výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, že aplikovaná zákonná úprava je příliš vágní a že v důsledku napadených rozhodnutí je zasaženo jeho právo na soukromý život, jelikož je výrazně omezen ve svojí profesní činnosti.
10. Obecné soudy ve věci stěžovatele aplikovaly ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého jestliže podmíněně odsouzený "vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná." Podle ustálené judikatury a doktríny platí, že nařízení výkonu zbytku trestu předpokládá takové porušení uložených podmínek nebo povinnosti vést řádný život, že ponechání podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu se neslučuje se smyslem těchto zmírňujících rozhodnutí a vyžaduje výkon zbytku trestu (např. PÚRY in: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 983).
11. V nyní posuzované věci obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatel byl v roce 2015 pravomocně odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, za který mu byl (mimo jiné) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. V roce 2017 okresní soud podmíněně upustil od tohoto trestu, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let a šesti měsíců. Pokud za této situace obecné soudy konstatovaly, že se stěžovatel dopustil protiprávnosti, a to právě ve vztahu k činnosti, za kterou byl odsouzen dříve, takže smysl uvedeného zmírňovacího rozhodnutí nebyl zachován, nespatřuje v tomto závěru Ústavní soud nic, co by svědčilo o protiústavním výkladovém excesu z jejich strany. Zvolený způsob výkladu totiž plně konvenuje nejen dikci, nýbrž zejména smyslu a účelu aplikované právní normy
12. Pokud stěžovatel poukazuje na malou závažnost obou přestupků (řešených v blokovém řízení), Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel nebyl nyní napadenými rozhodnutími obecných soudů potrestán za jejich spáchání; to by bylo samozřejmě nepřípustné již z důvodu překážky non bis in idem. Spáchání těchto přestupků mělo význam "jen" pro posouzení toho, zda stěžovatel ve zkušební době vedl řádný život. V tomto směru se však obecné soudy nedopustily svévole, jak se mylně domnívá stěžovatel.
13. Námitka zásahem do soukromého života (včetně života profesního) uplatněná v tomto kontextu není vůbec relevantní, protože přistoupil-li by zdejší soud na stěžovatelovu argumentaci, tak by bylo zřejmě vyloučeno uložení trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel u každého pachatele, který by motorové vozidlo potřeboval k výkonu své profese. Takový závěr je však zcela absurdní, a to již z důvodu, že pomíjí sankční a preventivní funkci ukládaných trestů.
14. Pokud stěžovatel brojí proti neurčitosti zákonného pojmu "vedení řádného života" podle §91 odst. 1 tr. zákoníku, je možno uvést, že každý neurčitý právní pojem představuje "jisté narušení právní jistoty, neboť pro adresáta právního předpisu není ze samotného textu zjevné, jaký je obsah a rozsah příslušného pojmu. Nelze ani tvrdit, že je splněn primární úkol zákona: tj. určit, co je právem" (MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 113). Samotná tato okolnost však neznamená, že by se v právu neurčité právní pojmy neměly nebo dokonce nemohly používat. Bez této možnosti by totiž normotvůrce mnohdy vůbec nebyl schopen vytvářet smysluplnou právní úpravu. Výhodou těchto neurčitých právních pojmů je totiž jejich otevřenost a flexibilita, které teprve dokáží reflektovat reálný život a společenské dění.
15. Zmíněná otevřenost a flexibilita však samozřejmě klade velký důraz a odpovědnost na orgány aplikující právo, aby tyto pojmy vykládaly vždy velmi uvážlivě a s ohledem na jejich smysl a účel. Ústavní soud se nicméně domnívá, že ani v tomto ohledu se obecné soudy nedopustily žádného pochybení, které by mohlo dosahovat dokonce intenzitu protiústavnosti, pokud tento neurčitý právní pojem "vedení řádného života" vztáhly k předchozí protiprávní činnosti stěžovatele a dovodily, že předpoklad zmírnění původně uloženého trestu není naplněn tehdy, dopouští-li se stěžovatel právě v této oblasti protiprávního jednání i nadále.
16. Souhrnně lze závěrem uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena především v rovině práva podústavního a také faktických dopadů napadených rozhodnutí (viz argumentace nemožností plnohodnotného výkonu funkce člena představenstva obchodní společnosti), kdy stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
18. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se Ústavní soud již samostatně nezabýval, jelikož by to bylo za situace, kdy neprodleně rozhodl o samotné ústavní stížnosti (podané dne 21. 9. 2020), bezpředmětné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu