ECLI:CZ:US:2020:3.US.2761.20.1
sp. zn. III. ÚS 2761/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL. M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 3463/2019, 29 ICdo 69/2020-60, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy. Dále jimi mělo být porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a v řízení, z něhož nakonec vzešlo i ústavní stížností napadené usnesení, měla být rovněž porušena poučovací povinnost, jež vyplývá z čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále také "insolvenční soud") usnesením ze dne 6. 12. 2019, č. j. 76 ICm 3463/2019-10, odmítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované společnosti KOPPA, v. o. s. jako svému insolvenčnímu správci "zrušení pohledávky" věřitele Ing. Pavla Šáchy přihlášené ve výši 1 351 340,90 Kč. Insolvenční soud totiž dospěl k závěru, že z obsahu žaloby stěžovatele je zřejmé, že jde o žalobu na určení pravosti pohledávky. Jelikož pohledávka byla zjištěna, není stěžovatel jako dlužník osobou oprávněnou takovou žalobu podat; proto ji odmítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 3. 2. 2020, č. j. 76 ICm 3463/2019, 101 VSPH 14/2020-25, usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost. Závěr, podle kterého za trvání konkursu vedeného na dlužníkův majetek není tento osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele, je totiž podle Nejvyššího soudu v jeho judikatuře zcela ustálen.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje řadu námitek, které se v podstatných rysech shodují s jeho námitkami, uplatněnými ve shora rekapitulovaném řízení před obecnými soudy. Přitom však dostatečně nereflektuje důvody, pro které insolvenční soud jeho žalobu odmítl (nedostatek aktivní legitimace). Stěžovatel tak nyní například namítá, že se ze zdravotních důvodů nemohl účastnit jednání před vrchním soudem, že si přál, aby jej zastupoval jím zvolený zástupce a nikoliv soudem ustanovený opatrovník (vrchní soud však po opakovaném odročení jednání v chování stěžovatele spatřoval obstrukci - pozn. Ústavního soudu). Dále se stěžovatel pozastavuje nad tím, že byť má rigorózní zkoušku z Vysoké školy SNB a studoval mezinárodní právo na Stanfordově univerzitě ve Spojených státech amerických, přesto musí být pro účely dovolacího řízení zastoupen advokátem. Nejvyšší soud prý postupoval při posuzování stěžovatelova dovolání příliš formalisticky [zde stěžovatel odkazuje zejména na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz] a insolvenční soud i vrchní soud stěžovatele nepoučily o eventuálních nedostatcích jeho podání. Dále stěžovatel zpochybňuje samotnou pohledávku, na základě níž bylo proti němu zahájeno insolvenční řízení, přičemž za insolvenčního správce při přezkumném jednání údajně nejednala oprávněná osoba (na přezkumném jednání byla totiž přítomna místo insolvenčního správce toliko advokátní koncipientka, ač pozdější právní úprava vyžadovala přítomnost samotného insolvečního správce). Konečně stěžovatel z nálezu sp. zn. I. ÚS 72/06 ze dne 4. 10. 2006 (N 178/43 SbNU 37) dovozuje, že jako dlužník mohl podat žalobu na určení neplatnosti přezkumného jednání.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
8. Především je třeba poznamenat, že se stěžovatel - jak je již naznačeno shora - značně míjí s důvody, pro které bylo jeho dovolání ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a většina jím uplatněných námitek je proto zcela irelevantní. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí s odkazem na svoji předchozí judikaturu vysvětlil, že při řešení dlužníkova úpadku konkursem (na rozdíl od reorganizace nebo oddlužení) přechází dlužníkova oprávnění disponovat insolvenčním zákonem předvídaným způsobem s majetkovou podstatou zcela na insolvenčního správce, a proto na případné uplatnění popěrného práva ze strany dlužníka (tzn. stěžovatele) nemůže být brán zřetel. Správnost a ústavní konformitu tohoto právního závěru přitom stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou hlubší argumentací nezpochybňuje (když na danou právní otázku regulovanou insolvenčním zákonem nelze bez dalšího aplikovat obecnou právní úpravu o právním jednání podle občanského zákoníku).
9. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 72/06, přehlíží, že právo tehdejšího úpadce na osobní účast při jednání před soudem podle čl. 38 odst. 2 Listiny bylo porušeno tím, že ač tehdy soudu sdělil vážné zdravotní důvody a žádal o odročení jednání, soud mu nevyhověl s tím, že jeho účast na přezkumném jednání a jeho případné vyjádření se k obsahu a povaze jednotlivých přihlášených pohledávek nejsou důležité. Úpadce tedy podle právě citovaného nálezu Ústavního soudu má právo účastnit se přezkumného jednání a toto mu nelze upírat jen pro názor soudu, že jeho účast nemá na nic podstatného vliv. Žádná takto zkratkovitá úvaha soudu však v této věci uplatněna nebyla.
10. Samotné popření pohledávky úpadcem pak mělo i podle relevantního znění §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, jenž byl aplikován právě ve věci hodnocené Ústavním soudem v řízení pod sp. zn. I. ÚS 72/06, vliv na eventuálně navazující exekuční řízení (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 20 Cdo 657/2012; www.nsoud.cz). Citovaný nález na druhou stranu ani pro účely konkursního řízení nelze vykládat tak, že by úpadce mohl sporovat samotné zjištění pohledávky konkursního věřitele. Tím méně lze pak takový (a nesprávný) závěr přenášet do stěžovatelovy věci, podléhající insolvenčnímu zákonu.
11. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro nevymezení otázky zakládající jeho přípustnost, nepostupoval ani podle názoru Ústavního soudu formalisticky (a tedy i v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16), neboť se dostatečně věnoval otázce aktivní legitimace stěžovatele, na níž právě vrchní soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel se přitom mýlí, když se domnívá, že jeho dovolání bylo odmítnuto pro vady; ve skutečnosti totiž bylo odmítnuto pro nepřípustnost.
12. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel žádnou relevantní argumentaci, jíž by napadal závěry Nejvyššího soudu, k dané otázce nepřináší. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu