ECLI:CZ:US:2020:3.US.2764.20.1
sp. zn. III. ÚS 2764/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. T. N., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2020 č. j. 2 Azs 144/2020-33, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2020 č. j. 30 A 126/2018-29, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. července 2018 č. j. MV-53564-8/SO-2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 18. dubna 2018 č. j. OAM-171-11/ZR- 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 10 odst. 2 a čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 7 k Úmluvě. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele taktéž v rozporu s čl. 9 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 26 Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen "Směrnice") a s čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") ze dne 18. 4. 2018 č. j. OAM-171-11/ZR-2017 byla podle §77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušena platnost stěžovatelova povolení k trvalému pobytu a zároveň podle §77 odst. 3 téhož zákona byla stěžovateli stanovena lhůta 30 dní k vycestování z území České republiky. Ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatele došlo v důsledku jeho pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky. V daném případě byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 10 let se zařazením do věznice s ostrahou a k propadnutí věci, a to pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. 7. 2018 č. j. MV-53564-8/SO-2018 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a rozhodnutí ministerstva bylo potvrzeno.
3. Proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2020 č. j. 30 A 126/2018-29 zamítl s odůvodněním, že vnitrostátní právní úprava obsažená v §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců pokládá jednání cizince, který spáchá úmyslný trestný čin, za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce převyšující tři roky, za natolik závažné protiprávní jednání, že ve smyslu čl. 9 odst. 3 Směrnice nadále nemůže zakládat nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Krajský soud proto neshledal, že by dotčené ustanovení vnitrostátního práva bylo v rozporu s požadavky Směrnice. Současně krajský soud zdůraznil, že vzhledem k povaze skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, nelze vyloučit, že se jednání závažně porušujícího veřejnoprávní předpisy a veřejný pořádek nedopustí i v budoucnu. Není tedy žádoucí, aby za daných okolností stěžovateli zůstalo zachováno postavení cizince s povoleným trvalým pobytem, které je v řadě ohledů srovnatelné s postavením občanů České republiky.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť ministerstvo sice nevycházelo z přímého účinku čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES, nicméně dostálo jeho smyslu a účelu, když se zabývalo naplněním podmínek (svým záběrem univerzálnějšího) §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (soulad přijatého řešení s veřejným zájmem). Stěžovatel tak nebyl rozhodnutím ministerstva zkrácen na svých právech, která mu zakládá přímý účinek čl. 9 odst. 3 Směrnice.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho odsouzení se týkalo drogové trestné činnosti, která byla závažným, avšak ojedinělým excesem stěžovatele z jinak řádného života na území České republiky, kde pobývá řadu let s manželkou a dětmi, kteří zde mají povolený trvalý pobyt a děti tu plní povinnou škoní docházku. Podstatou ústavní stížnosti je argumentace stěžovatele, uplatněná již v řízení před správními soudy, že §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců je v rozporu s čl. 9 odst. 3 Směrnice, který požaduje, aby bylo zkoumáno konkrétní protiprávní jednání cizince a na základě toho učiněn úsudek, zda představuje ohrožení veřejného pořádku i do budoucna. Se závěrem správních orgánů i krajského soudu, které v napadených rozhodnutích rozpor §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců se Směrnicí neshledaly, stěžovatel nesouhlasí, stejně tak jako s názorem Nejvyššího správního soudu, že nedostatky vnitrostátní právní úpravy byly překlenuty přímým účinkem čl. 9 odst. 3 Směrnice. Stěžovatel upozorňuje, že nastal-li by přímý účinek Směrnice, musely by orgány veřejné moci výslovně uvést, že rozhodují podle čl. 9 odst. 3 Směrnice, to však ve výroku ani v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedeno není. Stěžovatel je přesvědčen, že by se na něj měly vztahovat veškeré mezinárodní záruky práv, které se vztahují na cizince, který je vyhošťován, tedy i standardy čl. 12 odst. 1 a 3 Směrnice, které výslovně požadují, aby členské státy zkoumaly, zda v konkrétním případě cizinec představuje skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo bezpečnosti. Rozhodnutí napadená ústavní stížností však žádné přezkoumatelné úvahy o splnění požadavku aktuálnosti a důvodnosti hrozby ze strany stěžovatele do budoucností neobsahují. Závěrem stěžovatel namítá, že se správní orgány nezabývaly dostatečně dopadem jejich rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. V posuzované věci jde o výklad §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, podle kterého ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Stěžovatel je přesvědčen, že citované ustanovení, na jehož základě bylo rozhodnuto o zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu, je v rozporu s s unijním právem a mezinárodními závazky České republiky v oblasti základních lidských práv a svobod.
10. Podle čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES platí, že "[č]lenské státy mohou stanovit, že dlouhodobě pobývající rezident nemá nadále nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta,ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek, avšak uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12." Článek 12 směrnice pak stanoví, že "[č]lenské státy mohou učinit rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze tehdy, představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti."
11. Ústavní soud se již v minulosti otázkou rozporu zákona o pobytu cizinců s unijním právem zabýval a ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1209/19 ze dne 14. 5. 2019, kdy se obdobná námitka vztahovala k §77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, uvedl, že právo Evropské unie není referenčním kriteriem přezkumu ústavnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)], Ústavní soud není ani příslušný k tomu, aby vykládal ustanovení unijního práva, neboť k jejich interpretaci je oprávněn Soudní dvůr Evropské unie, který zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva Evropské unie [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357), odst. 24]. Ústavní soud konkrétně uvedl, že zásadní je, zda se oba správní soudy akceptovatelným způsobem vypořádaly se zárukami, které stěžovateli dává ústavní pořádek - v tomto ohledu stěžovateli nesvědčí žádné ústavně zaručené hmotné právo, neboť jako cizinci mu ústavní pořádek nezaručuje ani vstup na území státu, ani pobyt na něm (srov. čl. 14 Listiny základních práv a svobod).
12. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že v nyní posuzované věci se správní orgány zabývaly hodnocením závažnosti stěžovatelem spáchaného trestného činu a jeho významem pro posouzení, zda stěžovatel ohrožuje veřejný pořádek. Konkrétně ministerstvo uvedlo, že "ve veřejném zájmu rozhodně není, aby na území ČR pobýval cizinec s uděleným povolením k trvalému pobytu, který byl pravomocně odsouzen za závažný drogový zločin v tak velkém rozsahu. Povolení k trvalému pobytu je vyjma českého občanství nejvyšším pobytovým statusem, a pokud cizinec porušuje zákony České republiky, není ve veřejném zájmu, aby tento pobytový status, se všemi výhodami z něho plynoucími, cizinci zůstával. Svým závažným kriminálně závadovým chováním cizinec dal jednoznačně najevo, že nemá žádný respekt k právnímu systému České republiky a navíc je jednoznačně prokázáno, že zisk z trestné činnosti byl motivem páchání trestné činnosti. V daném případě je zde dán i veřejný zájem na zrušení trvalého
pobytu z důvodu ochrany veřejného zdraví. Přísný postup vůči drogovým deliktům, ať již mají jakoukoliv podobu, je vysoce žádoucí už proto, že neustále se zvyšující rozsah užívání návykových látek způsobuje obrovské škody a má zničující dopad na společnost a v jejím rámci především na mladistvé. V daném případě pak na základě výše uvedeného je naprosto jasné, že převažuje veřejný zájem, zájem většinové společnosti a celé České republiky nad zájmem výše jmenovaného pravomocně odsouzeného cizince."
13. S ohledem na výše uvedené přisvědčil Ústavní soud tomu, že citované úvahy správního orgánu v dostačující míře naplňují požadavek individualizace řízení a samy o sobě představují v této konkrétní věci ekvivalent posuzování, zda cizinec s ohledem na závažnost svého protiprávního jednání ohrožuje veřejný pořádek ve smyslu čl. 9 odst. 3 Směrnice. Lze se tedy ztotožnit s Nejvyšším správním soudem v tom, že jakkoli ministerstvo výslovně nevycházelo z přímého účinku čl. 9 odst. 3 Směrnice, jeho smyslu a účelu dostálo. Přímý účinek se přitom projeví tak, že správní orgán je povinen v řízení o zrušení platnosti cizincova povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zabývat se vedle naplnění vnitrostátním právem stanovených kritérií kumulativně také posouzením toho, zda cizinec ohrožuje vzhledem k závažnosti protiprávních jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek. Takový postup správního orgánu je v souladu i s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-503/19 a C-592/19 Subdelegación del Gobierno en Barcelona.
14. To platí i pro námitku stěžovatele, že správní orgány odmítly posoudit dopad zrušení platnosti stěžovatelova povolení k trvalému pobytu do jeho soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem s odkazem na svou judikaturu odůvodnil, že zákon o pobytu cizinců neukládá správnímu orgánu zabývat se ex officio v odůvodnění rozhodnutí dle §77 odst. 1 tohoto zákona [včetně písm. h) tohoto ustanovení] přiměřeností rozhodnutí v souvislosti s dopadem zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života cizince, je k tomu povinen jen tehdy, uplatní-li cizinec zcela konkrétní námitku k této problematice. Tvrdí-li stěžovatel, že v odvolání uvedl, že v České republice žije již mnoho let a založil zde rodinu, která je prvostupňovým rozhodnutím vážně postižena, protože opuštěním území ztratí děti otce a manželka manžela, Ústavní soud přisvědčil závěru správních soudů, že se jedná o námitku nedosahující úrovně konkretizace potřebné k tomu, aby správní orgán byl povinen se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádat. Navíc připomíná, že existence pracovního a sociálního zázemí na území České republiky je překážkou pouze uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
15. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu či správních orgánů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu