ECLI:CZ:US:2020:3.US.2775.20.1
sp. zn. III. ÚS 2775/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Šujanského, zastoupeného JUDr. Milanem Štúrikem, advokátem se sídlem Výškovická 508/178, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 20 Cdo 1872/2020-154, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jím byla podle stěžovatele porušena zásada legality podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 39 Co 25/2020-125, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále také "obvodní soud") ze dne 22. 10. 2019, č. j. 54 EXE 2815/2017-100, kterým obvodní soud vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci jeho usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Stěžovatel jako povinný totiž v době zahájení exekuce neměl na území České republiky evidován trvalý pobyt, v daném okamžiku ovšem měl v České republice finanční prostředky uložené u finančního ústavu se sídlem na Praze 4 a na Praze 5. Podle ustanovení §45 odst. 3 exekučního řádu je tak místně příslušným ten soud, jehož název je první v abecedním pořadí, případně v číselném pořadí; za dané situace jde tedy o Obvodní soud pro Prahu 4.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil otázku zakládající jeho přípustnost. Dovolání totiž obsahovalo pouze stěžovatelem tvrzené okolnosti, pro které by mělo dojít k zastavení exekuce, a nikoliv otázky vztahující se k místní příslušnosti soudu, která byla v usnesení městského soudu řešena. Městský soud se proto námitkami stěžovatele vznesenými v dovolání nezabýval, protože se jimi ani zabývat nemohl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zejména nedostatek aktivní a pasivní věcné legitimace, když upozorňuje, že v návrhu na zahájení exekuce nebyli stěžovatel jako povinný a ani Karel Pilař jako oprávněný dostatečně určitě vymezeni. Této otázce se však obecné soudy včetně Nejvyššího soudu vůbec nevěnovaly.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že tato se zcela míjí s důvody, pro něž bylo jeho dovolání odmítnuto. Soudy se totiž eventuálním nedostatkem aktivní a pasivní věcné legitimace v napadených rozhodnutích nezabývaly (stěžovatel tvrdil, že exekuční řízení je vedeno s neexistujícími fyzickými osobami), neboť se nejprve musely vypořádat s (ne)splněním podmínek řízení. Proto ani např. otázky aktivní a pasivní věcné legitimace nemohly založit přípustnost dovolání a Nejvyšší soud nepochybil, odmítl-li stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, neboť otázky, které se stěžovatel v dovolání snažil vymezovat, nebyly pro rozhodnutí městského soudu (v této fázi řízení) podstatné.
9. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu